neděle 19. února 2017

Report

Moscow Death Brigade - (15.2. 2017) Praha - Žižkostel

Moscow Death Brigade asi nemá cenu představovat, tenhle hardcore / rapový projekt z Moskvy o sobě začal dávat vědět přibližně, někdy kolem roku 2010 a za těch 7 let si na evropské hardcore & punk scéně vydobyli poměrně slušné renomé a tak se není čemu divit, že je můžeme každý rok potkat na tour po Evropě, kdy nevynechávají ani Českou Republiku. Tentokrát šlo o něco větší akci, kdy vystupovali, kromě MDB i pražští Acuelos, skapunkový Jet8 a Athénsko-Berlínské rapové duo Refpolk & Daisy Chain, takže byl celkem rozumně zvolen větší prostor, než je např. Sedmička nebo Buben. Žižkostel je pro mě poměrně novým místem (kde jinde, než na Žižkově), kde čas od času proběhne nějaká zajímavá akce. Většina menších akcí se odehrává v přízemí, které je perfektním DIY prostorem, jak se sluší a patří ale pro tento večer byl připraven i horní velký sál s improvizovaným podiem a ochozem ve stylu "kolosea". Začátek akce byl naplánovaný na 18:00 ale jak už to tak bývá, většinou to znamená o hodinu navíc, takže i já dorážím až na koncert Aculeos, kde se potkávám s Astou a Kristou. Aculeos fungují od roku 2013 a sypou političtější oi! s občasnými vlivy hardcoru. Textově hodně antifašisticky zaměření a nebojí se vyjádřit podporu i squatingu, což je u skinů (alespoň v ČR) jev, ještě celkem neobvyklý! Hudebně mě bavili spíš věci z jejich dema "Uříznu ti hlavu sklem", jmenovitě

Oběti, track trefně vystihující český latentní rasismus, podpořený uplynulou uprchlickou krizí nebo Proti proudu, což je taková jejich další SHARP hymna ale asi nejlepší peckou byl song Policia Mierda v hardcorovějším podání a nechyběl ani track věnovaný Pérákovi, což byla za protektorátu fiktivní postava, bojující, proti německým okupantům. Jako poslední songy si nechali covery Work Together od Oppressed a Dobýváme svět od Protestu, což byla víc, než výstižná tečka na závěr. Aculeos by podle mě mohli ještě trochu přitvrdit a textově se nezasekávat jen na antifašismu ale možná i rozjet nějakou tu systémovější kritiku, protože
antifašismus je podle mě téma, které se celkem rychle vyčerpá. Každopádně podle mě poměrně nadějná kapela, která má na kontě kromě dema a jednoho 12" EP z roku 2015 vystoupení s legendárními Oppressed nebo španělskými Non Servium. Tak uvidíme kam se ještě posunou. Další předkapelou bylo řecko-německé rapové duo Refpolk & Daisy Chain. To už se ale vystoupení přesunulo do horního sálu, který se začíná pomalu plnit. Politický hip hop je fajn ale pokud nerozumíte ani slovo, tak to podle mě ztrácí smysl. Raperka Daisy Chain sice sypala text kadencí samopalu AK-47 ale řecky podlě mě neuměl nikdo v publiku a němčina je jazyk naprosto příšerný ve všech stylech. Za zmínku určitě stojí i složení publika, hodně dlouho jsem nezažil akci přesně v tom klišé o "united" a "punx & skins" ale přesně tak to na koncertu MDB vypadalo a je docela zajímavý pozorovat, kam se to vyvijí, protože vidět skinheady, punkáče a hardcoristy společně na hip hopu, by bylo, ještě před 15 lety nemyslitelný. I když je mi jasný, že je to i tím, že Moscow Death Brigade vzešli z punkovýho prostředí a hodně jejich songů inklinuje k hardcoru. Po kratší pauze přichází Moscow Death Brigade! Klasicky v maskách (což už beru spíš, jako součást kapelní image, než nějakou antifa pozu), to odpalují bez většího nazvučení. Horní sál v tom okamžiku začal praskat ve švech. Tady musím pořadatelům a provozovatelům Žižkostela vzdát všechnu čest, protože to podium s ochozama ve výšce 1,5 m vytvářelo perfektní atmosféru kolosea, kdy jste si (pokud jste stáli dole) díky lidem stojícím na ochozech, připadali skoro jako v aréně. MDB střídali jejich čistě hip hopový věci s těmi hardcorovějšími a nechybělo snad nic z jejich tvorby, od těch nejstarších tracků, věcí z alba Hoods Up, až po jejich nejnovější věci ze splitů s What We Feel a Los Fastidios & Feine Sahne Fischfilet a samozdřejmě i nejaktuálnější Papers Please. Mezi jednotlivýma trackama nechyběly proslovy v angličtině, takže i když ruštinou zrovna nevládnu, tak člověk měl alespoň nějakou představu o čem se zpívá. A nešlo o žádný politický agitace, většina věcí se týkala
aktuální situace v Evropě, proti nárůstu rasist. tendencí a nacionalismu napříč kontinentem, což ještě dotvářel obrovský baner na podiu s nápisem "Nedej nacionalismu žádnou šanci". Trochu mi to připomínalo název jednoho tracku od porevolučních, anarchopunkových Red Silas - Nedej náckům žádnou šanci, tak těžko říct odkud pořadatelé brali inspiraci. Nicméně faktem zůstává, že politická atmosféra napříč Evropou, pod vlivem uprchlický krize, dluhový krize EU ale i tý finanční, za posledních pár let dost zhnědla a populisti nabízející rychlý řešení získávají po 80 letech opět vliv, což mě fakt děsí! Zpátky ke koncertu. MDB to je prostě "circle-pit hip hop" a přesně tak to i na jejich show vypadá. Lidi skákající z ochozů do publika a plující vám nad hlavou, moshující kotel. Texty opírající se do nacionalismu vymaštěných patriotů, kteří jako loutky vstupují do armády, aby nakonec sloužili jen elitám v jejich geopolitických hrách, texty opírající se do systému, pro který není obyčejný člověk hrdinou (viz. track Geroj) a do toho publikum sborově zpívající refrény, prostě atmosféra hodná hardcoru. Jako poslední song přišel na řadu Here To Stay, na který se spustil neskutečný moshpit, bohužel před jeho poslední nejrychlejší částí to MDB usekli, asi by to, co by potom následovalo sál nevydržel :D Za mě to byla určitě jedna z nejvydařenějších akcí za poseldních pár měsíců. Koncert dokazující, že bořit hranice mezi styly se vyplatí a i když se může někomu zdát, že rap a punk & hardcore nemají nic společného, opak je pravdou, protože v jádru jde o stejnou věc. Navíc to o čem Moscow Death Brigade rapují je v současnosti víc, než aktuální a je potřeba o tom mluvit a postavit se proti! Takže víc takových akcí!

sobota 11. února 2017

Les Partisans s dalším singlem!

Moji velcí oblíbenci Les Partisans z francouzského Lyonu poslední dobou chrlí nové singly, jak na běžícím pásu. V létě o sobě dali vědět po dlouhých 14 letech, splitkem Assigné.es a resistance s další francouzskou kapelou Les Trois Huit a ani ne dva měsíce od vydání splitka s kalifornskými The Inciters, tu jsou s další věcí, singlem Le sourire aux lévres (v překladu: úsměv na tváři), který vyšel v podobě 7" EP u Casual Records, před pár dny. Opět můžete čekat dva tracky, v jejich typickém dirty-soul podání alá The Redskins. Songy z nového singlu jsou k poslechu a ke stažení na jejich bandcamp profilu zde.

sobota 4. února 2017

Syndrome 81

Znáte ten pocit kdy brouzdáním po youtubu úplně náhodu objevíte novou, do té doby, pro vás naprosto neznámou kapelu, která vás totálně nadchne a máte z jejího objevení nesmírnou radost a pocit, že to snad nemůže být náhoda? Tak přesně tenhle pocit jsem měl, když jsem při jednom pochmůrném listopadovém večeru, objevil tuhle kapelu z francouzského Brestu. No a jelikož jsem už pár let velký fanda francouzské scény, ani se nebylo čemu divit. Syndorm 81 je pětičlenná kapela, která o sobě dala poprvé vědět v roce 2013 svojí demo kazetou. Hudebně jde o streetpunk, kde se nezapře inspirace starou francouzskou školou 80. let a kapelami, jako např. Komintern Sect nebo Camera Silens ale třeba i britskými Blitz, kterým věnovali dva covery, nicméně nejde o žádný ortodoxní skinhead band, takže tady zapomeňte na všechny subkulturní škatulky, tohle je prostě punk ulice, jak se patří! Nemluvě o mracích koncertů doma ve Francii, mají za sebou už i evropské tour, které odjeli minulý rok v říjnu, při kterém navštívili Belgii, Německo, Švédsko a Rakousko. Na kontě mají, kromě dema EP Desért Urbain, split s kapelou Litovsk, účast na kompilačním EP La Force Dans la Oi! vol.2, za spoluúčasti kapel Rixe, Outreau a Traitre a poslední novinkou je jejich singl z června 2016, kde se pustili i do postpunku. I když je určitě znát inspirace starou školou, přesto mají svůj originální
neopakovatelný styl a nebál bych se tvrdit, že je to za poslední roky jedna z nejkvalitnějších a nejoriginálnějších oi!/streetpunk kapel, kterou jsem slyšel. Většina songů uhání ve středním tempu, nicméně nečekejte žádný melodický oi! ve stylu Charge 69. Syndorm 81 jedou, díky druhé melodické kytaře v temnější a ponurejší atmosféře, která tomu dodává skoro až postpunkový nádech, to celé podbarvené říznou punkovou kytarou připomínající ostřejší verze tracků Dernier Combat nebo Sonia od Komintern Sect. Právě melodická kytara je to, co okamžitě upoutá vaši pozornost, zkrátka něco co kdyby tam nebylo, tak by to celé ztratilo tu jedinečnost. Schválně se zaposlouchejte do songů Desért Urbain, Dans les Rues la Nuit, nebo Seul Contre Tous a dáte mi za pravdu, protože to co tady vytváří jejich druhý kytarysta to je prostě umění, které posouvá streetpunk o level výš. Nicméně přesvěčte se sami na jejich bandcamp profilu.

https://syndrome81.bandcamp.com


DISKOGRAFIE

Syndrome 81 7" (2016)
Desért Urbain EP (2015)
Syndrome 81 / Litovsk 7" (2015)
La Force Dans la Oi! vol. EP (2015)

pondělí 16. ledna 2017

Rozhovor - Podworkowi Chuligáni

Podworkowi Chuligány asi nemá cenu moc představovat, jejich ska střídající oi! si našlo cestu i k mnoha českým fanouškům. Dlouho o kapele nebylo slyšet, až do současnosti, kdy po šesti letech od vydání alba Na Pohybe! začali pracovat na nové desce, která by měla vyjít letos na jaře.


 


Zdar Chuligáni, všichni dobře víme, že jste z Polska ale odkud přesně a jak dlouho už hrajete? Co sestava, byly nějaký změny za tu dobu?

Jsme ze středního Polska z města Plock. Nahráli jsme tři alba, takže máme z čeho vybírat i nějaký změny v sestavě už proběhly.
 

Teď makáte na nových věcech, takže kdy můžeme čekat novou desku? Přece jenom vaše poslední album Na Pohybe! jste vydali před 6 lety, v roce 2010. Proč tak dlouho?

Nová deska by měla vyjít začátkem března 2017. Proč tak dlouho? Měli jsme v hraní přestávku, část kapely byla mimo Polsko a soustřeďovala se na práci, to byl ten důvod.
 

Můsím říct, že vaše poslední věc Na Pohybe! je pravděpodobně asi nejlepší album vůbec. Trochu jiný, než ty předchozí ale je vidět, že jste udělali velký pokrok, v porovnání s deskami Powrot na ulice a Ciezko Jest. Takže jak bude vypadat nová deska, co od vás můžeme čekat?

Nová deska bude pestrá, jak textově, tak i hudebně. Jsme už starší a vyzrálejší, pravděpodobně od toho se to odvijí. První alba jsme nahráli před 20 lety! Bude to mít blíž k desce Na Pohybe!, než k našim CDs z konce 90. let.
 

Mám rád tenhle typ kapel kombinující oi! a ska (nemyslím teď žádný sračkojidní skapunk). Co vás jako na kapelu ovlivňuje víc, punk nebo ska?

Oba dva styly měly na naší muziku ohromný vliv. Byli jsme vždycky fascinováni britským punkem a 2tonem. Ale každý z nás má rád i jinou muziku ale shodli jsme se na tom hrát jak ska, tak i oi!
 

Můžete popsat o čem jsou vaše texty? Zabýváte se i vážnějšími tématy?

V začátcích byly naše texty spíš o zábavě, riotech, srandě ale teď, jak už jsme starší skládáme vážnější texty. Složitější témata se s věkem stávají viditelnější a nebojíme se to přidat do našich textů.
 

Předpokládám, že jste už hráli po celym Polsku ale co zahraničí? Hráli jste někdy v Čechách, na Slovensku, nebo někde jinde?

Hráli jsme už v Čechách i na Slovensku, Německu, Litvě a to ještě není zdaleka naše poslední slovo. V únoru budeme hrát v Žilině na Slovensku a v srpnu blízko Hodonína v Čechách. Samozdřejmě, kdž nás někdo bude chtít pozvat, vždycky zkusíme vyjet ven!
 

Když máte v názvu Chuligáni, tak bych čekal, že nebudete mít k fotbalu daleko? Chodíte na zápasy, fandíte nějakýmu týmu? A co si osobně myslíte o chuligánech, Poláci jsou v zahraničí známý, jako jedny z nejšílenějších?

Chuligáni to není jenom fotbal, to je prostě životní styl. Fandíme našemu místnímu týmu Wisla Plock! A polský chuligáni? Víš co, každý má nějaký koníček, někdo rád čte knížky, někdo shání ryby do svýho akvárka a někdo si prostě rozbíjí nos a vymlacuje zuby, jejich osobní věc!
 

Nemůžu si pomoct ale na tohle se prostě musím zeptat. Četl jsem v novinách celkem dost o vládě strany Prawo i Sprawiedliwość, která směřuje, jak se zdá víc a víc konzervativnějším, nacionalističtějším a celkově pravicovějším směrem, podobně jako Viktor Orbán v Maďarsku. Jak to vnímáte vy, co si myslíte o vládě strany Prawo i Sprawiedliwość, je situace v Polsku opravdu taková?

Sereme na tyhle kokoty. Sereme na tuhle i příští vládu, my máme vlastní svět a muziku. Fakt je to jedna velká sračka, vláda, opozice, politici - mrdat to! Až by se nám dostalo nějakýho vlivu, pak teprve by jsme si zavedli vlastní pravidla!

Zdar na koncertech!





ENGLISH


 

Hi Chuligani. We know well that you are from Poland but from where exactly and how long have you been already playing? What about line-up, did you have any changes in that years?

We are from central Poland, concretely from Plock. We recorded three albums, so we have lots of songs to choose and change our line-up. 
 

Now you are working on new stuff, when we can expect new album after all you released your last album Na Pohybe! in 2010 six years ago, why so long?

Our latest album should be released on the begining of March  2017. Why so long? We had a break in playing. Part of band was outside of country and concentrated on work, that was a reason.
 

I have to say that your last thing Na Pohybe! is probably your best album ever, quite different from your previous ones and it's seen that you have done big progress in comparison with albums Powrot na ulice and Ciezko Jest. So how will look new album, what we can expect from you?

New album will be varied, lyrically and musically because we are older and more mature, probably it depend from that. First albums we recorded 20 years ago!  Influences will be closer to Na Pohybe! then to CD's from ends of 90's.
 

I like this kind of bands which combines oi! and ska (no any shity skapunk), but what influence you more like a band, punk or ska?

Both styles had really big influence on our music. We were fascinated by british punk and 2tone music, but each of us also like other music, but we agreed on to play ska and oi!
 

Could you describe what about are your lyrics? Do you deal with any serious themes?

In the past our lyrics were about fun, riots and laugh, but now our songs are more serious. Difficult subjects with age are becoming more visible and we are not afraid to add it to our lyrics.
 

I guess that you have played already in each corner of Poland but what abroad? Have you ever played in Czech or Slovakia or somewhere else?

We have played in the Czech Republic, Slovakia, Germany, Lithuania and it's not our last word. In February we will play in Žilina in Slovakia and on August near Hodonín in Czech. Off course, if someone wants to invite us we always try to go abroad!
 

When you have hooligans in your name I would say that you must like football. Are you going on matches, do you support any team? And what do you think personally about hooligans, polish ones are well-known also in abroad like one of the maddest?

Hooligans it's not only soccer, it's also live style. We are supporting our local team Wisla Plock!  And polish hooligans? You know, everyone has a hobby. Someone like reading of books, another is getting fishs to the aquarium and someone like breaking of nose and punching of teeth. Their's private matter.
 

I can't help myself but this one I have to ask. I've read lot of in media about "new" polish goverment of Prawo i Sprawiedliwość which is going to more and more conservative, nationalist and right-wing populist way similar like Victor Orban in Hungary. So what do you think about goverment under Prawo i Sprawiedliwość is situation in Poland really like that?

We fucked up this fools. We fuck this and next goverment, we have our world and music. Really it's one big shit. Goverment, oposition, politics - just fuck it. When we would get a authority, then we make our rules!

See you on gigs!

středa 11. ledna 2017

Recenze

Kmeny 90

Knižní řadu Kmeny, která se poprvé objevila na pultech našich knihkupectví v roce 2011 určitě asi není třeba představovat. Za celým projektem stojí Vladimír 518 z PSH a šéf labelu Big Boss. V roce 2015 běžela v televizi i stejnojmenná řada krátkých dokumentárních filmů, mapující jednotlivé subkultury. Nutno uznat, že některé díly měli výpovědní hodnotu podle mě nulovou ale to je věc názoru. V roce 2013 vyšel druhý, a řekl bych i zajímavější díl Kemny 0 pojednávající o subkulturním prostředí před rokem 1989. Takže celkem logicky vydání dílu zabývajícím se 90. léty bylo jen otázkou času, která přišla minulý rok v prosinci. Nebudu tu rozebírat otázku, jestli právě projekt Kmeny není, nebo je tím pověstným vykradením subkultur kapitálem, když za ním stojí Budwar a Jagermeister, prostě je tu něco co si po x letech všimlo, že jsou tu určité skupinky lidí, které něco spojuje a tak trochu, něčím ze společnosti vyčnívají a ať už je pozadí jakékoliv na tom celkem nesejde. Jak už jsem psal v úvodu Kmeny 90 se zabývají 90. léty, tedy dobou, kdy jsme se vehementně snažili  dohnat západ a snili o tom jak už v roce 2000 budeme na úrovni Německa, dobou kdy se pod patronátem Václava Klause vesele rozkrádal a tuneloval privatizovaný majetek a zadupával tak veškterý potenciál této země, kdy rozdíl mezi podnikatelem a mafiánem byl hodně tenký. Doba kdy jsme konečně mohli svobodně násavat to, co nám bolševik 40 let zakazoval. Pro mě to ale byla doba úplně jiná vzhledem k tomu že jsem byl malej capart, proto hodnotím Kmeny 90, jako celkem zajímavou retrospektivu něčeho, co jsem v té době prakticky nevnímal nebo jenom velmi okrajově a povrchně. Pro mě byli devadesátky hlavně o hraní pogů a sbírání hokejových kartiček, hraní tetrisu a dnes už předpotopních počítačových her. Opět byl zvolen stejný formát jako u předešlých dílů, kdy každou kapitolu píše někdo jiný a skládá se jak ze samotného textu, tak i rozhovorů. I když jde o 90. léta přišlo mi, že ne každá sublkutura, která je tu vpasovaná striktně souvisí s 90. léty. Některé kapitoly jen dokumentují jejich porevoluční vývoj jako např. u undergroundu, metalu, punku a depešáků. Opět se Kmeny nevyhnuli tomu co jsem jim vytýkal už předtím, že za cenu co nejtlustší bichle tu napasovali do škatulky "subkultur" i teplí, výtvarníky, divadelníky, bruslaře, fanoušky vojenství, hráče Dračího doupěte, alternativce apod. Vůbec nechápu co má tahle skupinka lidí společného se subkulturami, to je jako kdyby jste udělali subkulturu z uklízeček nebo popelářů. Naopak další kapitoly bych spíš řadil do kategorie hudebních žánrů jako např. Dance, Jungle & d'n'b a Reggae, okolo kterého se zas tak výrazná subkultura v Čechách podle mě nevyrojila. Navíc kapitola o Reggae a např. Rockabilly je příkladem těch žánrů a subkultur, které začínali v půli 80. let ale vyprofilovali se až postupem let devadesátých. Co tu tedy najdete typicky devadesátkového? Squatery, skejťáky, hip hop, graffiti, anarchisty, technaře, hardcore a skinheady ale nenajdete tu např. krišnaře, kteří také byli specifikem 90. let. No a jelikož mám v této knize nejblíž k punku, skinům, HC a anarchistům zaměřím se hlavně na tyto kapitoly. Začneme skiny, o kterých psal Honza Vedral, saxofonista z Chancers. Nemám určitě nic proti, když se píše o SHARP nebo trad. skinech (naopak!) ale 90. léta a vůbec začátek skinů v Československu nebyl nějak růžový (což potvrzuje i kapitola sama) a celkem mě mrzí, čistě ze zvědavosti, že se tu nedal prostor např. i kališníkům, kteří i když stáli spíš napravo a mlátili punkáče, tak stejně tak se byli i s náckama. Dost by mě totiž zajímalo ideoligický pozadí těhle landovců, kteří byli právě dost typickou známkou 90. let. Jinak rozhovor s Vláďou Červeným stojí určitě za to a celkem dobře vypovídá o tehdejší době. Trochu zklamáním je pro mě kapitola věnovaná Hardcoru, která je jen strohým výčtem kapel, které tehdy udávaly směr a pár poznámek o nastupujícím zájmům o veganství, sXe a právech zvířat a vůbec politizaci scény. Jinak rozhovor s Robertem Vlčkem (Kritická Situace), který tehdy pořádal hromady HC akcí, je už pak hlavně o těch koncertech ale celkem ok, navíc se mi líbí jak fungovala tehdejší korespondeční informační síť. Dnes už nám příjde jako sci-fi, že šlo taky šířit informace i bez netu, čili dobrá inspirace pro naší postapokaliptickou budoucnost. Punku se tu opět věnuje Štěpán Málek z N.V.Ú, i když kapitola na mě působí, že se v punku během 90. let, kromě toho, že opadla perzekuce ze strany systému, nic radikálního nezměnilo. Zajímavá je kapitola o anarchistech, kteří se počátkem 90. let snažili navázat na 70letou mezeru v českém anarchistickém hnutí. Dnes už asi těžko potkáme tak zpolitizovanou náctiletou mládež, jako na počátku 90. let. Kapitola také názorně ukazuje, jak sami anarchisti tehdy hledali co je vůbec podstatou anarchismu, proto se není ani čemu divit, že byl a řekl bych, že i stále do určité míry je v Čechách tolik spjat se subkulturním prostředím. Anarchismus 90. let byl ruku v ruce spjat s punkem a u nás nemá politickou tradici, jako např. CNT ve Španělsku a Francii, kde dokáže existovat i mimo subkulturní prostředí. Další zajímavou kapitolou je squating, který má dnes hodně těžké pozice, jak dokládá neustálá snaha státu o vyklizení Kliniky, kde se rojí "revoluční sít buněk" a jiní "anarchobolševičtí ultralevicový teroristé", kteří tak strašně sužují naší vlast :D Pravdou ovšem je, že squatů v 90. letech fungovalo jen v samotné Praze několik a vzhledem k tehdy probíhajícím majetkovým restitucím, byl ve vlastnických právech ještě hodně velký bordel, proto měl tehdejší squating mnohem jednodušší pozici, než dnes, kdy je téměř mrtvý. Vzpomínky na squaty jako Sochorka nebo legendární Ladronku na které se systém pomstil za rioty během zasedání MMF v roce 2000, jsou už jen dokladem "zašlé slávy". Co vidím jako plus jsou fotky, které narozdíl od uměle naaranžovaných snímků z první knihy, působí autenticky. Co mi tady leze trochu na nervy je některými autory kapitol neustále podsouvaný termín kmeny, což mi příjde jak reklama na samotnou knížku. Většina kapitol má jeden společný prvek a to je určitá násilnost 90. let, kdy od skejťáků, punkáčů, hardcoristů a samozdřejmě anarchistů, měli skoro všichni problém s náckama, kdy nakládačka na ulici nebo v metru nebyla ničím vyjímečným. Dnes jsou všichni drsní hlavně za klávesnicí! Krásně to vystihují Vlad v kapitole o skinheadech, kdy vysvětluje, že tehdy ještě nebyli všude kamery a oka (velký bratr) a téké Arnošt Novák v kapitole o anarchistech, kdy popisuje, jak si tehdejší fízli pod tíhou špatné pověsti z let před revolucí, ještě nedovolovali rozhánět nepovolené demonstrace a kdy nechodili na demošky policejní robokopové. Právě z toho dostávám dojem, že žijeme opět v době, kdy jsme mnohem více pod dohledem systému, drženi opět na uzdě, živeni sračkami z facebooku a dezinformacemi na iternetu, které považujeme za pravdu. Příjde mi, že doba 90. let byla mohem opravdovější, než ta dnešní, kdy nás rozmazlilo to jak je vše jednoduché, že stačí jen pár kliků na klávesnici a máme vše, bez sebevětšího usilí. Doba po roce 2010 mi příjde, jako postupná degenerace společnosti, která jde ruku v ruce s technologickým vývojem. Stačí se podívat třeba na youtubery, nechápu co je podstatou těhle idiotů, který vydělávají tím, že natočí video úplně o hovně, kde kecají nějaký sračky, nebo video, kde komentují jiné youtubery a jejich výtvory. Koho to jako zajímá? Jsem proto rád, že patřím do generace 90. let, kdy moje dětství nebylo prosezeno u facebooku a na youtubu! To je i důvod proč bych, až na pár výtek hodnotil Kmeny 90 celkem pozitivně, protože o současném desetiletí, které nemá vůbec žádnou vejšku se psát určitě nebude (alespoň co se subkultur týče).

pondělí 2. ledna 2017

Novinky na francouzské scéně

8 6 Crew představují novou desku

Francouzští 8 6 Crew, kteří o sobě dali znovu vědět před šesti lety, po dlouhé přestávce albem Old Reggae Friends, vydali v prosinci 2016 svoje 4. řadové album. Deska nese název Working Class Reggae a celkově na ní najdete 18 tracků z toho 6 dubových bonusů. První vydání má na starosti německý Grover Records a druhé se chystá na 10. ledna u francouzského labelu Une Vie Pour Rien. Album vyšlo jak na CD tak i na LP a speciálně pro sběratele v limitované edici 300 kusů na červeném vinylu. 8 6 Crew přicházejí opět se svým tradičním ska & reggae v podobném duchu, jako na předchozí desce, kromě toho minulý rok vyšlo v reedici jejich první album Bad Bad Reggae, společně s EP Menil Express. Ukázky z nové desky Working Class Reggae si můžete poslechnout zde.





Split singl Les Partisans a The Inciters

V prosinci také vyšel v kooperaci labelů Fire and Flames, Redhead Man a General Strike 7" split singl znovuobnovených Les Partisans z Lyonu, kteří se pohybují někde na pomezí soulu a ska, společně s americkými soulovými The Inciters z Kalifornie. Singl nese název Meeting Soul a každá z kapel tu je zastoupena jedním trackem. Teaser k tracku Dans un éclair, kterým jsou tu zastoupeni Les Partisans si můžete poslechnout zde.


čtvrtek 15. prosince 2016

Report

Skampararas (3.12. 2016) Praha - Buben

Konečně po necelém roce a čvrt, kdy jsem zpátky v Čechách mám čas na koncert a navíc ska, který mi v Calgary (kde je nějaký 2tone koncert, tak jednou max. dvakrát do roka) celkem chybělo. Říjnový koncert finských Valkyrians jsem bohužel propásl, takže návštěva polských Skampararas byla vítanou náhradou. Po x letech se scházíme v sestavě Přistěhovalec, Michal a moje maličkost, což se musí patřičně zapít ještě před začátkem koncertu, kde jinde, než na smíchově U Brouka, kde po zaplacení dostáváme tolik probírané Babišovi účtenky. Následuje přesun na druhou stranu Vltavy směr Buben, při kterém se nám ztrácí v značně podnapilém stavu Přistěhovalec, který se nakonec u Palačáku najde a je přivítán vhozenou petardou, což mu ještě víc rozhodí sandál ale nakonec se uklidní. Dorážíme do Bubnu. Vstup 200,- mi za jednu kapelu příjde celkem dost, myslím si, že i předkapela by se do toho vešla ale co neřešíme! Buben se začíná pomalu plnit na obvyklou snesitelnou míru, kdy se tu ještě dá hnout a dýchat (ne jako při koncertech Los Fastidios, Oipolloi nebo podobných band). Zhruba po půl hodině nastupují na podium Skampararas. Co jsem je viděl nasposledy v Plzni, před 5 lety přibyla k nim docela pěkná zpěvačka. Zpěvák uvítal lidi celkem plynulou češtinou, na to se vypitý Přistěhovalec snažil
odpovědět plynulou polštinou :D A jak bylo vidět pár lidí kolem nás byli celkem zmatený jestli jsme nebo nejsme Poláci. Skampararas to pojali tak trochu jako průřez celou jejich tvorbou. V první půlce zazněly tracky z desek Jednosc i zwyciestwo a Have Fun, které jsem neslyšel už asi 150 let a trochu mi připoměly moje začátky, tak jen namátkou: Rzeczywistosc, Street Ska, Boss, Naturalny Dzwiek, W imie czego na který se k podanému mikrofonu nahrnula celkem slušná sebranka a sborově hulákala refrén, nebo můj nejoblíbenější track Bunt. Zhruba někdy v půlce koncertu dostávám loktem do půlitru, zrovna v okamžiku, kdy se napíjím, takže pár sekund na to plivu zbytky naštíplýho zubu, hold k úrazu můžete přijít nejen na punku ale jak je vidět i na ska. Skampararas nezapoměnili ani na pár zásadních coverů, od Dandy Livingstona - Message To You Rudie, kterou většina zná spíš v podání Specials, od Byrona Lee and The Dragonaires - Jamaican Ska a samozdřejmě nesměla
chybět Sally Brown od Laurela Aitkena, kterou zahráli nakonec rovnou dvakrát. To už je za námi zhruba hodina koncertu, kdy by normálně každá kapela končila ale ne Poláci. Musím uznat, že to byl regulerně asi nejdelší klubový koncert co jsem zažil. Michal, posilněn už asi 8. pivem mezitím mizí na noční, takže přichází o tracky jako Powrot do Korzeni, Chlopcy z ferajny nebo jejich kapelní hymny Skampararas a úplně nakonec Jednosc i Zwyciestwo, kterou si společně s kapelou zaspívalo celý publikum. Zhruba po dvouhodinovém maratonu a 150 přídavcích přichází konec, který se už pomalu zdál v nedohlednu! Po koncertě mizí i Přistěhovalec, který sice do práce nemusí ale za to se bojí manželky. Afterparty obstarává Majkl z Melody Boys, takže tímto pozdravuju. No a já se taky po pár pivech a pokecu pomalu klidím. Co dodat? Je super bejt zase zpátky a vidět, že se za tu dobu tady vůbec, ale vůbec nic nezměnilo :D


 

čtvrtek 1. prosince 2016

Recenze

Les Partisans - Style Of

Les Partisans z francouzského Lyonu jsou pro mě stejně tak, jako The Redskins nebo Clash jednou ze srdečních záležitostí, prostě kapela na kterou nedám nikdy dopustit, proto jsem nemohl uvěřit, když minulý rok vyšla u německého Mad Butcheru kompilačka Style Of (1994 - 2002), která mapuje celých 8 let jejich tvorby a aby toho nebylo málo, tak na podzim 2015 se tahle francouzská legenda dala po 13 letech znovu dohromady a začali nahrávat i nové věci. Výsledkem bylo splitko Assigné es A Resistance s kapelou Les Trois Huit, které vyšlo letos v létě a nebo singl Rouge Baiser, který zatím hrají jen živě. Mad Butcher albem Style Of udělal radost nejednomu fanouškovi, jelikož sehnat původní věci Les Partisans, této francouzské obdoby The Redskins, je téměř nemožné a celkem drahé. Kompilačka obsahuje celkem 15 zářezů, obsahujících tracky z prvního self-titled alba, druhé desky Sono Mondiale! a posledního EP Le Spectre Danse Encore z roku 2002. Abych uvedl do obrazu ty, kdo o Les Partisans ještě neslyšeli, tak si můžete být jistí, že jde (podle mě) o jednu z nejoriginálnějších kapel na francouzské scéně, která dokáže kombinovat oi!, 2tone a soul míchnutý se ska, takže pokud jste fandové kapel, jako byli třeba Skin-deep nebo Burial, tak si zamilujete i Les Partisans, konec konců v dubnu jsem tu měl s Partizánama rozhovor. První část kompilačky je poskládána ze songů z jejich debutu z roku 1997, který se ještě nese víc v duchu streetpunku a oi!, nicméně už tady nechybí všudypřítomná trumpeta a trochu toho ska. Mým favoritem je určitě track Sous la pluie rude boy, který je podle mě asi nejlepším ska, které Partizáni kdy nahráli a to platí i o Rue des voraces. Za poslech určitě stojí song s víc, než výstižným názvem Planete Marx, který je někde na pomezí ska a oi!/streetpunku a úvodní punkovější Quel avenir, kde výborně dozvučuje trombon s trumpetou. Další půlka je výběrem z jejich nejsilnější desky Sono Mondiale! z roku 1999, kterou mi tak začali připomínat (nejen hudebně ale i politicky) právě The Redskins. Tady najdete pecky jako Radio Rebelle, která je takovou tou dirtysoul hymnou ve stylu Keep On Keeping On, akorát zpívaná francouzky. Dost podobnou záležitostí jsou i tracky Flash Back a Reves d'enfance ale v podstatě každý song má něco do sebe, ať už je to soulovka Sono Mondiale! nebo reggae ovlivněný Derniere chance nebo singly Aurore a Rien ne s'efface z EP Le Spectre Danse Encore. Právě v těhle všech tracích slyším odkaz dnes už pozapomenuté britské legendy, která ukázala, že i mezi skins a socialismem může existovat pojítko a to platí i pro Les Partisans. Mě určitě kompilačka Style Of udělala nesmírnou radost, jenom trochu lituju, že se sem už nedostali tracky ze singlů Les Lendemains Qui Dansent, L'important C'est D'y Croire nebo ze splitka s Zabriskie Point, i když to už by asi chtělo rovnou Style Of vol.2, tak uvidíme, i když já jsem zvědavý hlavně na novou tvorbu.




Steelhead - demo

Málokdy se mi stane, že mě kapela sama požádá o recenzi ale jelikož jde o moje kámoše Steelhead z Calgary v západní Kanadě, tak co bych pro ně samozdřejmě neudělal. Steelhead hrají od roku 2013 a personálně jsou spřízněni s dalšími místními kapelami Street Light Saints a DSO. Za ty tři roky si zahráli s kapelami jako Bast Out, All Out Panic a také odjeli tour s kalifornskými Harrington Saints, tento rok přibrali na post nového zpěváka, čímž se jim sestava rozrostla na čtyři členy. No a letos v listopadu vypustili do světa svůj první demáč a musím uznat, že na demo jde o hodně kvalitní nahrávku. Demo obsahuje celkem 5 tracků někde mezi punkem a oi! středního tempa, dokonce bych řekl, že místy tu je i menší náznak hardcoru, jako např. v songu Copper, který má pouhých 45 sekund, samozdřejmě nechybí ani sborové singalongy, jak se na oi! sluší a patří, jako v tracku Nuts & Bolts ale i svižnější nařezávačky punkovějšího ražení, jako je hned uvodní track Choke nebo předposlední Problem. Demo uzavírá song Violent Society středního tempa, který už jen potvrzuje to, co jsem řekl v úvodu, protože jak je vidět, Steelhead není žádná kapela začínajících muzikantů a vyhranost a skutečnost, že každý ze členů už nějakou tou kapelou prošel je na nahrávce opravdu znát. Jedinou výtku, kterou bych měl je, že demo vyšlo jen digitálně na bandcampu ale podle posledních informací se možná dočkáme kazety. Každopádně posoudit můžete sami zde.

pondělí 21. listopadu 2016

Rozhovor - Stage Bottles

Stage Bottles z německého Frankfurtu asi netřeba dlouze představovat. Kapela je na scéně od roku 1993 a jejch song Sometimes Antisocial but Always Antifascist se za ta léta stal už zaběhnutou klasikou a vpodstatě vyjadřuje i postoj kapely. Za těch 23 let hráli už téměř po celé Evropě ale i v zámoří v Kanadě a letos na jaře se vrátili z tour po Mexiku. Na kontě mají celkem 8 alb, z toho poslední Fair Enough vyšlo u jejich domácího Mad Butcher records v roce 2013. Jak se staví např. k uprchlické krizi a systému jako takovému se dozvíte v následujícím rozhovoru. Za kapelu odpovídal Olaf (zpěv/saxofon).



 

Zdar myslím, že představovat Stage Bottles českému publiku je celkem zbytečný. Radši bych se zeptal na záčátky, když jsi hrál ještě s Blaggers ITA, jak jsi se dostal k téhle britské legendě?

V roce 1988 jsme ve Frankfurtu organizovali antifaštický SHARP festival a od našich kámošů z Belgie jsme dostaly nabídku na koncert Blaggers. V následujících letech jsme s kapelou zůstali v kontaktu. No a jednou se mě zeptali jestli bych jim nemohl pomoct zorganizovat pár koncertů v Německu, tak jsem to udělal a potom jsem kapele nabídnul, že bych jim mohl na tour hrát na soxofon, Blaggers souhlasili a tak jsem s nimi odehrál dvě tour a potom se mě zeptali jestli se nechci ke kapele přidat pořádně a já se přestěhoval do Londýna, kde jsem žil pár měsíců. Pak jsem musel s hraním přestat ale pořád jsme zůstali přátelé. Po smrti Mattyho (frontmana) jsme dostali nápad znovu obnovit Balggers a získat tak nějaké peníze pro politické a antifašistické aktivity v Anglii, tak jsem začal v kapele zpívat a za chvíli se většina původních členů začala znovu ke kapele přidávat. Marcel ze Stage Bottles taky hraje s Blaggers, hraje na kytaru. Letos jsme odehráli jeden koncert v Manchasteru ale už moc koncertů nehrajeme, jsme všichni zaneprázdněni prací, rodinou a tak.
 

Letos na jaře jste odjeli tour po Mexiku, jak dlouho jste tam byli a jaké to bylo? Řekl bys teď, že je mexická scéna v něčem odlišná v porovnání s Evropou?
 
Potkali jsme super lidi ale organizace byla katastrofická. Hlavní koncert "Hoolfesta" se vůbec neuskutečnil. Dostali jsme o tom vědět 3 dny před festivalem, když už jsme byli v Mexiku. Jeden koncert dokonce skončil s potížema a byl ukončen ještě před koncem. Kvalita zvuku byla pokaždé špatná ale cestovali jsme s 8 lidma z Německa a hodně jsme toho viděli ale před příjezdem do Mexika jsme doufali v lepší organizaci. Hodně nám toho bylo naslibováno ale ke konci dne bylo všechno jinak. Taky komunikace nebyla lehká. Většina mexičanů neuměla pořádně anglicky a my zase španělsky... Ale nešlo jenom o jazyk i způsob komunikace byl odlišný. Dostávali jsme informace hodně pozdě a koncerty se zdály, že jsou organizovány den předem. Ale možná naše kontakty zrovna nereprezentují všechny mexičany.
 

V roce 2008 jste odehráli několik koncertů v Rusku ale co je na tom zajímavé, že prý všechny vaše koncerty musely být utajené, kvůli útokům nácků, je to pravda? Jaké to tam bylo a zahráli jste si potom v Rusku ještě někdy?

Jo to je pravda! Když jsme tam hráli poprvé scéna byla menší a nebezpečnější, hodně násilné napadení (dokonce i zbraněmi) náckama byli byli běžnou součástí. Takže jsme koncerty drželi v tajnosti a přivezli sebou 25 lidí z Německa. Atmosféra byla pokaždé skvělá, lidi v pohodě a koncerty organizovány hodně profesionálně. Udělali jsme si hodně přátel, když jsme tam hráli poprvé a v Moskvě jsme pak hráli asi ještě třikrát nebo čtyřikrát. Museli jsme akorát zrušit jeden koncert v Petrohradě, protože na letišti ve Frankfurtu byla stávka a náš let byl zrušen ale to je jiná story.


Hráli jste už i v Kanadě ale řekl bych, že pořád víc severoamerických kapel jezdí na tour po Evropě, než těch evropských do USA nebo Kanady. Co myslíš proč to takhle je?
  
Protože je mnohem jednodušší pro severo-americké kapely překročit evropské hranice, než pro evropany jet do Států. A taky si myslím, že scéna je mnohem větší v Evropě, tady je mnohem víc lidí, co chodí na koncerty, protože hodně evropanů zajímají americké kapely víc, než Američany ty evropské. A samozdřejmě alternativní kluby a squaty v Americe prostě neexistují, takže je mnohem jednodušší zorganizovat koncert v Německu. Ve Státech si vždycky potřeboval prokázat, že nejedeš za prací, jinak si potřeboval speciální povolení. USA speciálně jsou hodně komplikovanou zemí pro evropské kapely.
 

Myslím, že můžeme s klidem tvrdit, že Stage Bottles je kapela s celkem levicovým postojem ale mě by zajímalo, jaký je váš postoj k RASH skins na jedné straně a apolitickým skinheads na straně druhé? Hodně RASH skinheadů totiž tvrdí, že 90% apolitiků jsou přinejmenším něco, jako "skrytí náckové", což mi příjde jako hovadina, tvrdit o někom, kdo nemá stejný pohled jako já, že je automaticky nácek.

To je velmi komplikovaná otázka. Samozdřejmě, že každý kdo je "apolitický" ignoruje spoustu dimenzí (kapitalismus, sexismus, homofobii, atd.) existujících ve společnosti. Být apolitický je vždycky také známka ignorance a tuposti. Myslím, že je fakt stupidní tvrdit: "Nechci mít s politikou nic společnýho, protože jsem skinhead". Řekl bych, že existuje hodně lidí, kteří omlouvají tento ignorantský postoj spojený s tím, že jsou skinheadi. V první řadě jsme všichni lidé a musíme vzít do rukou svojí odpovědnost, jako každý jiný. Takže kritika politiky je správná a nezbytná. Je to jednoduché pochopit ale spoustu lidí to odmítá udělat. Ale na druhou stranu každý by si měl dávat pozor na způsob komunikace. Není zrovna užitečné stigmatizovat lidi jako "skryté nácky", když oni sami tak neuvažují. Některé definice v těhle debatách mi příjdou, jak na upevnění vlastních pozic ve smyslu: "Já jsem pravý antifašista a ty ne". Tyhle věci nejsou jednoduché, takže trochu víc komunikace neuškodí. Jen proto, že se někdo chová jinak neznamená, že se tak chová na základě nějakého postavení, politických informací nebo vědomí, takže je potřeba s lidmi mluvit a ne je hned stigmatizovat. Ale manipulovat s rozmanitostí názorů všude závisí na tom, jestli umíš tolerovat tu hromadu lidí, kteří nemyslí dál, než k jejich dalšímu pivu, koncertu nebo nahrávce. Někdy jsem měl obrovské problémy s tímhle typem ignorance a někdy mě to unavuje s těmito lidmi se vůbec bavit.
 

Jak se stavíš k uprchlické krizi? Myslíš, že to Německo ale v podstatě i Evropa při takovém množství neustále přicházejících lidí může zvládnout, co se týče sociálních a ekonomických aspektů věci?

Je tu problém, protože někteří lidé v tom vidí problém. Jiný problém je, že spoustu peněz v našem ekonomickém systému jde nesprávným lidem. Takže problém je systém a povaha společnosti. Reakce ve společnosti ukazují velkou míru tuposti ale taky velkou míru frustrace. Naše společnost je zodpovědná za všechno co se děje po celém světě. Takže v žádném případě by jsme neměli předstírat, že nejsme součástí problému. Jestliže jsme součástí problému, jsme i součástí jeho řešení. To je to co bysme měli udělat: najít řešení a změnit věci. Ti lidé neodešli a neodcházejí ze svých domovů jen tak ze srandy. Já sám jsem rok hostil uprchlíka z Ghany. Platil jsem za něj půl roku nájem za pokoj, jinak by byl na ulici. Tak jsem akorát pil míň piva a místo toho jsem investoval do užitečnější věci, jako je solidarita.
 

Jaký máš názor na systém zastupitelské demokracie? Myslíš, že volby a odevzdání hlasu jednou za 4 roky může něco změnit? Je v Německu nějaká strana, která by byla pro tebe volitelná?

No, můj názor je, že není reálná šance změnit cokoliv prostřednictvím zastupitelské demokracie. Pokud by si chtěl vybudovat spravedlivou společnost, musel by se změnit hlavně postoj těch kdo vládnou. Šéfové v ekonomice a politici by museli změnit svoje postoje. Ale ty to nikdy neudělají, takže systém se v podstatě změnit nedá. Když se domáháš opravdových změn stát tě nazve "radikálem". Pro opravdovou spravedlnost není v kapitalismu nebo lépe v neoliberalismu místo. Neoliberalismus je příčinou krizí a válek. Ty herečky, kteří obhajují neoliberalismus jsou pořád dobře tolerovanými členy naší společnosti, přitom strukturálně vraždí. Problém je, že naše západní společnost nazývá každou opravdouvou změnu radikální ale já si myslím, že právě jejich neoliberalismus je radikální a nebezpečný. Vůbec se nehledí na lidi. Naše zastupitelská demokracie je založena na špatných definicích, to je velký problém.  Obávám se, že revoluce by byla za potřebí ale levičáci jsou tak různorodí a často dost dogmatičtí, že je skoro nemožné vytvořit funkční základnu pro konstruktivní změny. Ne v Německu není politická strana, která by se mi zamlouvala ale někdy je zapotřebí volit proti pravicovým stranám, takže občas jsou volby užitečné.
 

Čím se živíte v "civilním" životě? Předpokládám, že hraní ve Stage Bottles asi nebude prací na plný úvazek?

Já pracuji jako sociální pracovník s bezdomovci a psychicky nemocnými lidmi. Jeden pracuje v pojišťovně, druhý v distribuci a další dělá taky v sociálním sektoru, takže máš pravdu Stage Bottles nikdy nebyli kapelou která by nás mohla živit.
 

A poslední otázka. Už jste několikrát hráli i v Čechách, takže znáš nějaké naše kapely ať už z punku, oi!, ska nebo hardcoru?

Na prvním místě si vybavím akorát Pipes and Pints ale momentálně nemůžu říct, že je nějaká česká kapela, kterou bych znal nějak dobře. Zona A byla dobrá kapela ale slyšel jsem, že zpěvák (Koník) je celkem konzervativní pravičák, takže mrdat je!



ENGLISH


 

Hi I think is quite useless to introduce Stage Bottles to czech audience. I would rather ask about beginnings when Olaf was playing with Balggers ITA. How he got to this british legend?

We organized an antifascist and SHARP festival in 1988 in Frankfurt because we got the Blaggers offered from friends in Belgium to play. In the following years we stayed in contact with the band. One day they asked me if I could help them to organize some gigs for them in Germany. I did it and than I offered to play saxophone on the tour. They agreed and so I played two tours with them. After than they asked me to join the band properly and I moved to London and lived there for a few months. Than I had to stop to play with them, but we were still friends. After Matty the main singer died, we got the idea to reform the band and raise money for political, antifascist activities in England. So I started to sing in the band and after a while most of the members started to join the band again as well. Marcel from Stage Bottles is also playing with the Blaggers on guitar. This year we played one gig in Manchester. We don’t play many gigs anymore. We are all involved into work, family etc.
 

This year in the spring you have been on tour in Mexico, how long have you been there and how was it? Would you say that in mexican scene is something different in comparison with Europe?

We met nice people but the organization was a catastrophy. The main concert the "Hoolfesta" didn’t happen. We got the information 3 days before the festival when we already were in Mexico. One gig ended up with trouble and was stopped before the end. The quality of sound was always bad. But we travelled with 8 people from Germany and we did a lot of sight seeing. But before than we went to Mexico we hoped to play better organized gigs. We got promised a lot but at the end of the day everything was different. And also the communication wasn't easy. Most of the Mexican people couldn’t speak in English properly, we couldn’t talk in Spanish...But it wasn't only language, the way of communication was different as well. We got informations very late and the gigs seemed to be organized one day before they were going on. But maybe our contacts are not representative to all the Mexican people.
 

In 2008 you played couple of gigs in Russia but what was interesting about this tour, that all your gigs had to be secret because of attacking of nazis. Is it truth? How was it there and did you play after that in Russia again?

Yes, that’s truth! When we first played there scene was smaller and danger to get attacked by nazis very violently (even with guns) was very often. So we kept the gigs secret and we brought 25 people from Germany with us. The atmosphere was always great, people were very nice and the gigs were organized very professional. We made a lot of friends when we played there first and we played 3 or 4 times more in Moscow. We’ve had to cancel one gig in St. Petersburg because there was a strike at Frankfurt airport and our flight was canceled but that’s another story.
 

You have played already also in Canada but I would say that more north american bands are going to play to Europe than europian to USA or Canada. Why do you think is it like that?

Because it’s much easier for north-americans to enter the european border than for european people to go to the States. And I think the scene is much bigger in Europe, here are much more people coming to gigs because many Europeans are more interested into American bands than American people into European bands. And of course, alternative youth clubs and squads are not really existing in America. So it’s much easier to organize concerts in Germany. In the States you’ve always got to prove you are not going to work, otherwise you need a special permission. Espacially the USA are a very copmlicated country for European bands to play.
 

I think that we can claim that Stage Bottles is band with quite left-wing stance but I would like to know what is your attitude to RASH skins on one side and apolitical skinheads on the other side? Because lot of RASH skinheads claims that 90% of apolitics are like "hidden nazis" which seems to me like bullshit to say about someone who doesn't have same view like me that is automatically nazi. 

That’s a very complicated thing. Of course, everyone who is "apolitical" is ignoring many dimensions (capitalism, sexism, homophobia, etc.) existing in society. Being apolitical is always also a sign of ignorance and dumbness. I think it is stupid to say I don’t wanna be involved into politics because I’m a skinhead. I think there are too many people who excuse general ignorant attitude with being skinheads. In the first place we are all humans and we’ve got to take our responsibility as everyone else. So critics on many things are right and necessary. That’s easy to understand but many people refuse to do it. But on the other hand everybody should be aware of the way of communication. It’s not useful to stigmatize people being "hidden nazis" if they themselves don’t think a second about being nazis. Some definitions in these discussions are made to improve the own position like "I’m the real antifascist and you are not". Things are complicated that more communication is necessary. Only because some people behave different doesn’t mean they behave from the some status of political information and awareness. So it’s necessary to talk to people, not to stigmatize them straight away. But handling the diversity of point of views everywhere depends on if you can accept that many people are not thinking further than to their next beer, concert or record. Sometimes I’ve also got massive problems with this kind of ignorance. And sometimes I’m getting very tired to talk to these people. 
 

What is your stance to refugee crisis? Do you think that Germany and basically also Europe with this amount of coming people can manage this situation with regard to social and economical aspects of this issue?

There is a problem because some people see a problem. The other problem is that too much money in our economical system goes to the wrong people. So the problem is the system and the character of society. The reactions in society show a high level of dumbness but also a high level of reasonable frustration. Our society is also responsible for everything happening all over the world. So there’s no way to pretend not being part of the problem. If we are part of the problem, we are also part of the solution. That’s what we’ve got to do: Find solutions and change things. These people didn’t and don’t leave their home just for fun. I myself hosted a refugee from Ghana for one year and I paid the rent for his room for 6 months. Otherwise he would have been living on the street. So I drunk less beers and invested the money into a useful thing like solidarity.
 

What is your opinion about system of representative democracy? Do you think that elections and submit a vote once in 4 years can really change something? Is there in Germany any political party which would be elective for you?

Well, my opinion is that there’s no real chance to change anything via representative democracy. If you would like to build a fair society the attitude of those who rule has got to change. Bosses in economy and the politicians would have to change their attitude. But they will never do it. So the system is not really changeable. If you demand for real changes the state will call you a "radical person". For real justice there’s no space in capitalism or better in neoliberalism. Neoliberalism is causing the crises and wars. The actors who defend neoliberalism are still well accepted members in our society though they are structural murders. The problem is that our western society calls every real change radical. But I think theirs neoliberalism is radical and dangerous. It doesn’t really have look on the people. Our representative democracy is based on wrong definitions. That’s a big problem. A revolution would be needed, I’m afraid. But left-wing people are so different and very often so dogmatic that it’s nearly impossible to build a functional base for constructive changes. No there’s no political party in Germany I really like. But sometimes it’s necessary to vote against right-wing parties. So sometimes it’s useful to go to the elections.
 

What is your employment in "civil" lives? I suppose that playing in Stage Bottles won't be your full-time job?

I’m working as a social worker with homeless and psychologically sick people. One is working in an insurance, one has got a job in a distribution and another one is also working in the social sector. You’re right Stage Bottles never was a band we could live from.
 

And last one. You have played several times in Czech Republic so do you know any of our bands from punk, oi!, ska or hardcore?

I remember Pipes and Pints in the first place. But at the moment I can’t say that there is any Czech band I would really know well. Zona A was also a good band but I heard the singer (Koník) is quite conservative right-winger now, so fuck them!

pondělí 14. listopadu 2016

Novinky ze světa na druhou

Upsessions si k 10 letům nadělili nové album

Koncem října vyšlo u německého Grover Records v pořadí už páté album holandských early reggae matadorů The Upsessions, kteří tento rok oslavili 10 let na scéně. Deska nese název "This Is The Upsessions" a kapela se tu předvedla s celkem 13 zbrusunovými songy. Albu předcházelo 10 Years Anniversary EP, které vyšlo letos v březnu, jako předzvěst nové desky. Deska "This Is The Upsessions" vyšla, jak v podobě CD, tak tradičně i na vinylu a speciálně pro zběratele i v limitované edici 200 kusů na oranžovém vinylu.






The Autocratics s novým albem

Ani v zemi vycházejícího slunce se nezahálí. Two-tonoví The Autocratics z Tokya přišli letos v srpnu, po dvou letech s další deskou. Tentokrát se pustili do menšího formátu a výsledkem je 6trackové minialbum Fall Of The Wall, na kterém se kromě jejich poslední pecky Beer Boy, objevil i track Latin Goes Reggae, reggae cover legendárních Skatalites. Letošní novinku má pod palcem japonský label Ska In The World.





sobota 5. listopadu 2016

Baldies crew

Baldies jsou ne moc známou kapitolou z historie skinheadského kultu v USA. Tato crew se zformovala v polovině 80. let v Minneapolis a dalo by se říct, že byli obdobou SHARP skins, kteří vznikli ve stejné době v New Yorku. Rozdíl mezi SHARP a Baldies byl hlavně ten, že Baldies byli daleko političtější, než jejich newyorkští kolegové. Právě Baldies se na přelomu 80. a 90. let podíleli na vzniku Antirascist Action. Tento původní článek pochází ze začátku 90. let, kdy novinářka Meleah Maynard strávila pár dní se třemi členy Baldies crew aby nastínila postoje ale i pozadí této skupiny. Článek jsem objevil někdy před 6 lety, kdesi na netu, bohužel stránky už dnes nefungují ale díky tomu, že jsem si ho prozíravě stáhnul do počítače se o něj můžu podělit dál.


Ztracení hoši - antifašismus, bratrství a to správné násilí podle Baldies

Když chodil Max na střední, zašel do tetovacího salónu a nechal si dovnitř spodního rtu vytetovat slovo SKIN. „Jasně, bolelo to tenkrát jako čert“ ksichtí se. Bez vybídnutí odkládá svůj burger a roluje si ret, aby odkryl černá písmena uvnitř. „Udělal jsem to, protože to je něco v co věřím“, říká. „Jednou skin, skin napořád. Je to něco, co tam bude pořád. Je to věc cti“. Když dojí, vychloubání si trochu rozmyslí. „Mohla bys v článku změnit moje jméno?“ ptá se. „Bojím se, že by se mamka naštvala, kdyby se to dozvěděla“. Fajn, Max tedy není jeho pravé jméno. Když před pěti lety zorganizovali Baldies, crew antirasistických skinheadů, bylo Maxovým kámošům Joe Hawkinsovi a Gatorovi 16. Dnes, pár dnů po mém setkání s Maxem, nad večeří v Chi-Chi Joe, Gator a jejich kamarád Chops mluví o tom, co pro ně Baldies znamenají. „Myslím, že vědí, že bych za ně položil život“, říká Joe na adresu svých skinheadských kámošů, kterých je nyní v Twin Cities kolem stovky. „Vím, že by udělali to samé pro mě. Starám se o ně, jako by to byli mí bratři. Jsou jako moje náhradní rodina“. Směje se a kývá na Gatora. Ten mu to oplácí. Joe je rtuťovitý dvacetiletý chlapík s nakrátko ostříhanými blonďatými vlasy, světle modrýma očima a hlasitým, nervózním smíchem. Když mluví, dívá se vám upřeně do očí a působí ještě robustněji, než jakým jej činí podsaditá postava. Mluví o flámování i o politice, přechází z jednoho do druhého, od umírněného tónu k zaníceným výpadům proti sociální nespravedlnosti, na svůj věk působí starší. Oba, jak Joe, tak Gator, vypadají nejvíce doma, když mluví o politice. Mluví o změně rasistického, třídního systému do něhož byli uvrženi, jejich politická linie je ostrá (kombinují tradiční středozápadní populistickou nedůvěru v systém s vágně demokraticko-socialistickými myšlenkami, jak změnu zařídit) ale když mluví, dívají se jeden na druhého, zda jejich slova schvaluje. O svých rodinách a výchově mluví s menší horlivostí. Ostatní Baldies, to je rodina. Joe: „Když vidíš velkou skupinu skinheadů, všichni jsou oblečeni stejně, stejné účesy, prostě se cítíš tak v pohodě! Sakra, to je pro mě ta pravá láska, chlape, protože skinheadi drží daleko více, než jakákoli jiná skupina (nestarám se o to, kdo jsi ty), při sobě. Jen se na ně podíváš a víš, že budou s tebou. Jsem s nimi, oni jsou se mnou. Je to jako kdyby byli automaticky tvoji bratři. Staráme se o sebe navzájem. Je to hodně v pohodě“. „Nemyslím si, že by hodně lidí mohlo říci, že mají takový pocit bezpečí.“ Joeův a Gatorův kámoš Chops má na pažích, krku a po těle osm tetování se skinheadskými motivy: písmena ACAB vytetovaná na kotníku levé nohy znamenají All Coppers Are Bastards (všichni fízlové jsou kurvy). Teď se do debaty zapojí i on: „Kolik lidí může přijet do města, kde zná jednoho člověka a potkat další lidi, kteří tě ubytují a budou jako tví bratři? A tak to je v každým městě, kde jsem byl a kde jsou skuteční skinheadi, kteří jsou antifašisti. Dali mi bydlení a starali se o mě, než jsem se rozkoukal“. Co ale jejich rodiny, předtím, než se stali skinheady? Když je maličko popostrčíte, začnou mluvit o rodičích, kteří se rozvedli o životě na sociálních dávkách. Joe a Gator ale tvrdí, že jsou šťastnější, než většina děcek, která znají. „Moje máma je pro mě hrdinka“, říká Joe. „Je fakt úspěšná právnička“. Ne kvůli tomu, kolik peněz vydělává, dodává spěšně, ale proto, že pomáhá lidem. Jak? Nechce to rozvádět, jako téměř každý Baldie s nímž jsem mluvila se zdráhá prozradit tolik detailů, kvůli nimž by mohla být rodina identifikována. (Mnozí z nich nechtěli v článku vystupovat vůbec). Joe říká, že za jeho mlčením o jistých věcech jsou výhružky, kterých se jeho rodině dostalo od ultrapravičáckých skupin poté, co se v článku v Star Tribune objevilo jeho pravé jméno. „Lidé uvažují podle stereotypu, že skinheadi pocházejí z podřadných rodin“, pokračuje. „Většina těch rodin ale není špatná, jen chudá. Ta moje byla opravdu chudá. Otec od nás odešel, když mi byly dva roky a já s matkou jsme žili na dávkách pět let, než si vzala mého nevlastního otce. Snažila se to někam dotáhnout sama a zajistit lepší život pro nás oba. Pamatuju si na ty sračky tenkrát a jsem na ni skutečně hrdý. Přemohla ten systém a teď pomáhá lidem s právnímy problémy ať mají nebo nemají peníze“. Na rozdíl od Joea a Gatora Chops vlastně žádnou rodinu kromě Baldies nemá. Nejdřív o tom nechce mluvit. Nechce prozradit ani to, kolik mu je, ani odkud je... postupně se ale příběh odhaluje kousek po kousku. Jeho rodiče ho vyhodili z domu, když začal brát na základní škole drogy „Nechtěl jsem odejít. Pořád jsem chtěl zpátky domů, chápeš“ a strávil pár let mezi vězením, zvláštní školou a mnoha dočasnými zaměstnáními. „Tenkrát jsem měl kupu trablů s drogama“, říká o době, kdy jej rodiče vyhodili. „Šel jsem teda sám na léčení a pak jsem byl dva a půl roku čistý. Ale spadl jsem do toho znovu. Vždycky jsem byl ale pravdivý k tomu v co jsem věřil a k lidem kolem mě, i když jsem chyboval“. Nyní je na tom Chops fajn. Bydlí se spolunájemníkem, aby se dělili o náklady a nedávno měl štěstí a sehnal skrze pracovní agenturu práci v továrně. S tátou nemluvil několik let, s mámou mluvil od doby, kdy ho vyhodili z domu, jen čtyřikrát. „Fakt chci vidět sestru,“ říká. „I po tom, co jsem se odstěhoval, jsem se o ni pořád staral, jak jen jsem mohl. Teď jí je 17, pracuje a daří se jí. Má co na sebe, má jídlo a do školy bude jezdit autem, prodám jí své. Dodělává si střední a chce jít na vysokou. Ví, že bych jí vymlátil duši z těla, kdyby se začala s někým flákat nebo se vykašlala na školu“.


Když nejezdí na motorkách, neposlouchají muziku nebo nepáchají to správné násilí proti japíkům nebo malému kontingentu rasistických skinheadů z East St. Paul, Baldies se rádi poflakují po Uptownu. Jejich přísná image a odér machismu nahání mnoha obyvatelům Uptownu strach. To je v pořádku, protože, jak říká Joe: „Jsme armáda za správnou věc - a ta nejlepší věc, co může armáda dělat, je nahánět strach.“ Nesnášejí ale, když si je lidé pletou s rasistickými skinheady, menší skupinou, která však přitahuje větší pozornost médií. „Média vytvořila svého druhu hysterii z ničeho,“ vzteká se Joe. „Třeba News 11, ti debilové. Ukázali skupinu asi osmi z nás, dva z nás byli černí, jeden orientálec, další Indián a mluvili o nás jako o nacistických skinheadech. Chápeš, kam až může sahat hloupost?“ Skinheadské hnutí začalo v Británii koncem 60. let jako produkt multikulturního spojení mezi anglickými mods z dělnické třídy a černými, kteří si říkali rude boys. Rude boys měli ska, předchůdce reggae, který zfázoval s americkým R&B a karibskými rytmy. Mods měli R&B; jejich image byla čistá, úhledná ale drsná, ne moc odlišná od image Baldies poflakujících se po městě. Ať jste neonacista, nebo antirasista, oblečení vypadá asi následovně: džíny nebo pracovní kalhoty, občas s kšandami, tričko s knoflíky (obvykle Fred Perry), černé pracovní boty Doc Martens a nakonec je tady obchodní značka: krátké vlasy. Kromě toho, že vás krátký účes chrání, abyste nemohli být v bitce chyceni za vlasy, sloužil též k tomu, aby se skini odlišili od hippies. „Byl to téměř druh atihippies hnutí,“ vysvětluje Joe. „Neměli rádi ten styl, dlouhé vlasy. Krátké vlasy ukazovali, že jsou hrdí na to, jak vypadají. Hippie nebyli. Neříkám, že byli špatní nebo tak něco, ale prostě nebyli.“ Chápeš, chtěli změnu ale nakonec byli nuceni zjistit, že musejí pracovat uvnitř systému, aby způsobili jakoukoli reálnou změnu. To jejich "Ach, vždyť můžeme žít v míru a lásce a jít proti vlastní zemi a každý si může nechat růst vlasy a můžeme mít sexuální parties", to nefungovalo. V zásadě se pletli, když říkali, že Amerika je debilní, ona není. Systém je debilní. Prostě, já jsem proamerický do té míry, do níž mám rád svou zem a tak to dlouho bude. Ale musíme bojovat za to, abychom ji zlepšili.“ Sedmdesátá léta tradiční skinheadské hnutí v Británii rozdělila, protože ekonomické strasti té doby začaly hnutí rozkládat zevnitř. „Došlo k tomu, že bez práce bylo hrozně moc děcek z dělnické třídy a ta z toho byla velmi zklamaná. A tehdy pro ně bylo velmi snadné, aby začali ze svých problémů vinit imigrantské minority“, říká Joe. Do doby, než přišel koncem sedmdesátých let punk, měla skinheadská kultura na Ameriku jen malý dopad. Ale punks, kteří si holili hlavy nebyli skuteční skins, říká Gator. „Punk je jiný. Je víc protisystémový a tak. Skinheadi jsou hrdí na svou zem“, říká. Joe přikyvuje: „Skinheadi věří ve svou zem, ne v bohaté lidi. Proto mnoho skinheadů nosí vlajku; prostě to berou tak, že je jejich. Jsem hrdý na americkou dělnickou třídu, nemám ale žádnou loajalitu k téhle vládě. Vůbec jí nevěřím“. Joe říká, že problém je, že se vůdci této země nestarají o to, co lidé potřebují. „Díval jsem se v televizi během voleb na Dana Quayle a George Bushe, jak říkali, že vědí co Amerika potřebuje. Jak to vědí? Nikdy tady kurva nebyli, chlape. Neví, co to je být chudý. Vůbec to netuší a vůbec se o to nestarají. Chápeš, vláda nás nenávidí. Nechce, abychom se sjednotili, protože to by znamenalo, že by dělnická třída měla moc a mohla by ohrozit systém, je to tak?“ Jo, reaguje Chops „To by znamenalo, že 5 procent lidí, kteří vlastní 50 procent světa by čelilo dělnické třídě, která by povstala aby po nich šla. To oni nechtějí, to oni vůbec nechtějí. Proto jdou policajti vždycky po nás, protože to jsou jen pěšáci bohatých. Jsou to jen lokajové. Jejich džobem je podrobení dělnické třídy, držet chudé v koutě. “Nejsou to jen policisti, opakuje Joe, je to systém. „Byl jsem čistý pět let. Důvod, proč jsem měl problém je ten, že drogy a alkohol nejsou v týhle zemi dobře kontrolovány. Proč? Protože to slouží kontrole o kterou vládě jde. Co je pro vládu lepší, než když si Joe Blow každou noc vyrazí a vyřeší si svou frustraci pár pivky? To zpracuje jeho smysl pro realitu, to ho utahá. Perfektní. Když dokážete, aby lidi neměli smysl pro realitu, nemusíte se jich bát“.


Násilí bylo jednou z nejviditelnějších věcí, která byla s Baldies, skupinou nerasistických levicových skinheadů z Minneapolis, spojována. Novinářka Meleah Maynard s nimi v roce 1990 mluvila i o tom. Nejčastější kritika se na Baldies snáší kvůli jejich sklonům k násilí. Zmlátili kupu lidí. Ale ne náhodně, na tom trvají: je to součást jejich programu. „Násilí ve správné chvíli a na správném místě a musí být oprávněné“, říká Joe a klopí oči na stůl, „Myslím tím, nejdu prostě zmlátit jen tak někoho. Udělali jsme chyby, ale... OK, udělali jsme moře chyb. Jsme jen lidi. Ale nechci, aby se mě báli normální lidi. Nemají se mě proč bát. Kromě nácků respektuju každýho, kdo respektuje mě. Když se ke mně budeš chovat dobře, budu i já. Chci s lidma vycházet v dobrým. Chápeš?“ Joe se odmlčí a řeči se chopí Gator: zdůrazňuje, že násilí je správné, když bojuješ za věc. „Bojovat proti fašismu je správný. Netolerujeme násilí, když není správný.“ Takže je správné mlátit nacisty, protože jsou rasisti. Joe a Gator souhlasí též s tím, že je OK mlátit drogové dealery, protože „podkopávají misi dělnické třídy tím, že ji tahají do drog“. A pokud jde o další násilí, Gator tvrdí se vší vážností: „Fakt se snažíme zastavit neoprávněný bitky. Nechceme mlátit nikoho jiného než nácky, fakt. “A taky tak trochu japíky. Oba vědí, že to se obhajuje hůře ale tažení Baldies za lepším postavením dělnicé třídy je únavné, skutečné výsledky se dostaví stěží. Jsou chvíle, kdy rána do obličeje nafoukaného a arogantního japíka zahřeje srdce člena Baldies crew. „Hele, nebudu ti lhát“, souhlasí Joe, „jsme děcka, někdy děláme chyby, chápeš. Ale to je prostě jen věc dospívání. Máš ty opilý svalovce, který chodějí z Figlia a protože slyšeli, jak drsný skinheadi jsou, myslí si, že si něco dokážou, když se s náma poperou. To samý s japíkama z města. A já před japíkem utíkat nebudu.“ Když ho japík vyprovokuje, „nechám je dát si první ránu, ale pak jdou k zemi fakt rychle. Jsou to sračky. Jasný, nemůžu to říct o nich všech ale jejich postoje jsou obecně vzato špatný. Všichni se starají o to, být bohatý, mít toho co nejvíc a dávat to najevo. Nestarají se o sexismus nebo rasismus, jen sami o sebe. Na to nemám čas. Jsou jako štěnice co se roztahujou“. Ne každý rozumí misi Baldies tak, jako oni sami. „Jeden chlápek za mnou jednou přišel s tím, že když zmlátím jiného, dá mi 100 dolarů,“ říká Joe, „říkal: Hele, co bys někomu udělal za sto dolarů? Zlomil bys mu třeba ruku? To je jako by ti někdo říkal: Hele, myslím, že jsi fakt blbec. Pracoval bys pro mě jako můj rváč? K tomu nejsme. To nechci být. K násilí mám respekt. Lidé se v tomhle městě bojí násilí ale skutečnost je taková, že se před ním dá jen krčit nebo s ním žít, protože ono nezmizí. My skinheadi jsme jen odrazem života vevnitř ve městě. Stvořila nás podtřída tady vevnitř ve městě a násilí, které na nás házíte, už tady bylo. Ale taky respekt a důstojnost. Chceme vycházet v dobrým, protože jsme v tom všichni spolu. Celá věc je být jednotní a silní. To znamená všichni. Ne jen černí a bílí, ale všichni chceme-li žít v pořádný společnosti.“ Ať je to tak dobře nebo ne, v očích policie jsou Baldies jen dalším v řadě gangů. „Můj základní dojem ze skinheadů je ten, že jsou všichni stejně násilní“, říká Mike Schoeben, důstojník z jednotky starající se o gangové násilí, „zdá se, že i tihle nerasističtí mají takovou životní filozofii, že když jste jaksi nad dělnickou třídou či součástí establishmentu, nemají vás rádi. To je jejich forma předsudků“. „Klasifikujeme je jako bílý gang ale je těžké uchopit co jsou vlastně zač. Naše kritéria ale splňují: stejné oblečení, stejná filozofie a vzájemné bitky. Dojde-li na slovo „gang“, hlas Joea stoupne. „Nejsme gang, nebereme drogy a neprodáváme je. Nenosíme zbraně a nepácháme zločiny. Když prodáváš drogy a jsi Baldie, skončil jsi u nás. Nebudeme tě tolerovat. Jediný zločiny, které tolerujeme, jsou akty správnýho násilí. To jsou nezbytný věci.“ „Náš vztah s policií je příkladem něčeho, co by se mohlo zatraceně zlepšit“, říká Gator a Joe tvrdí, že znají Baldies, kteří byli policisty chyceni nahoře ve městě a odvezeni k břehům Mississippi, kde na ně policisti řvali věci jako „milovníci negrů“ a „komunisti“ a vykopli je z auta. Joe říká: „Znám chlapíka, kterýmu policajt rozkopával nohy, zatímco jeho parťák mu kopal do hrudníku a řekli mu, že jestli se ještě někdy objeví nahoře ve městě, dostane ještě víc.“ Pár policistů, většinou ti z minorit, jim dává najevo něco sympatií kvůli tomu, za čím stojí. „Pár policistů z minorit nám dává víc prostoru, protože vědí, co jsme zač. Když je bitka mezi náma a náckama, řeknou OK, jsou tady nějací Baldies? a my řekneme jo, jsme a oni nás nechají odejít a zatknou nácky. To se ale nestává často“.

Nejčastějším protivníkem Baldies a obětí jejich násilí byli nacističtí skinheadi. Ti minneapolští se sdružovali ve skupině White Knights a původně se snažili stát součástí Baldies. Ostražitost Baldies směrem k nacistickým skins přitom nebyla od věci: koncem osmdesátých let se stávali nacističtí skins obecně základnou, z níž rekrutovaly své stoupence organizace jako Ku Klux Klan či White Aryan Resistence. Je ironií, že hodně z lidí po kterých teď Baldies jdou, byli kdysi součástí jejich party. Na začátku byli Baldies jen grupou adolescentních chlapíků snažících se stát někým; vítán byl téměř každý. „Na začátku tady nebyli žádný náckové“, říká Joe, “ale šest nebo sedm měsíců později si začala holit hlavu a chodit s námi spousta děcek. Byly to ale paka, věř mi. Nevěděli, o čem to je, takže jsme je vykopli. Tak vlastně vznikli White Knights (Bílí rytíři), první místní skupina neonacistických skinheadů“. Chvíli jsme k nim zkoušeli mluvit a něco je naučit ale oni kolem chodili ve skupinkách a napadali minority. Sedm chlapíků s baseballovými pálkami prostě napadlo samotného Indiána nebo černocha. Měli jsme toho dost, pokaždé, když jsme je viděli, jsme jim říkali, že jim nařežeme a pak jsme to udělali. Během dvou týdnů se dočista rozpustili“. Ale White Knights se brzy přeskupili dohromady, oblékali se stejně jako jejich protirasističtí protivníci ale oddali se bílé hrdosti a rasovému násilí. Joe odhaduje, že v Twin Cities je teď asi dvacet či třicet nacistických skinheadů ale jen asi deset z nich je aktivních. Ačkoli metro v Minneapolis / St. Paul se nedá se statistikou nenávistných útoků ve městech jako Los Angeles či Chicago srovnávat, má svůj podíl útoků, za nimiž stojí rasističtí skinheadi. Loni napadla skupin mladíků, kteří byli identifikováni jako nacističtí skinheadi, 14letého chlapce z jižního Minneapolis dřevěnými pálkami omotanými ostnatým drátem. Podle policejních zpráv hrál chlapec s několika svými přáteli basketbal, když si s jedním z podezřelých vyměnil několik slov. Ten se poté vrátil s pěti či šesti dalšími, za pokřikování rasistických nadávek. Jen o pár měsíců později byl 24letý muž naháněn přinejmenším čtyřmi nacistickými skinheady, kteří ho viděli jít do Williams Night Clubu v Uptownu. Sidney Payton řekl listu Star Tribune, že šel do klubu kolem jedenácté v sobotu večer, když jej skupina začala honit s kladivem a prknem a za pokřiku „Hej, koukejte na toho negra tam! Dostaňte ho!“ Neonacističtí skinheadi jsou nejrychleji rostoucí skupinou vyznávající nenávist v Americe, říká Morton Ryweck, výkonný ředitel Jewish Community Relations Council Anti-defamation League v Minnesotě a Dakotě. V listopadu 1987 odhadovala Liga počet neonacistických skinů na několik set. Od té doby se jejich počet zvýšil na tři tisíce, kteří jsou aktivní v 30 státech. Mnozí nacističtí skinheadi byli zrekrutováni skupinami jako Ku Klux Klan a White Aryan Resistance, jejichž členská základna během posledních deseti let zřídla. Jednou z nejdůležitějších postav, která stojí za revitalizací těchto skupin, je 50letý opravář televizí z kalifornského Fallbrooku Tom Metzger. Jako někdejší Grand Dragon kalifornského Ku Klux Klanu a vůdce White Aryan Resistence je jedním z nejviditelnějších štváčů kázajících nenávist. A také jedním z nejmocnějších, protože pokud jde o zdokonalení a kázání svého vlastního druhu fanatismu, Metzger ovládl rovněž umění rekrutování. Vybírá si své chlapce - pěšáky pečlivě, většina z nich sdílí obecnou nenávist ke světu a potřebu někam patřit. Své poselství vyjadřuje rétorikou hrdosti na bílou sílu a je schopen nalákat nejen jasné rasisty ale i mnohé mladé, kteří by stejně snadno podpořili skupinu jako Baldies. Ale namísto vystupování proti utlačovatelské vládě Metzger káže o světě, kde je bílá vládnoucí třída ohrožována rasovou integrací. Se svým synem Johnem svým stoupencům říkají, že násilí a fanatismus je na sebeobranu proti Židům a barevným, kteří se snaží získat kontrolu nad zemí.

Mnohé z těhle děcek, říká Gator, ani nechápali, že to co dělají je rasismus. „Hodně z nich se prostě ráno probudí, podívají se do zrcadla a řeknou: "jo, bílá hrdost" a jdou ven. Je zajímavý, jak moc z těchhle nacistických děcek bylo vykopnuto z domu  a tak. Bílý hnutí jako by tím, jak vystupuje, dávalo těmhle dětem, co potřebují. Vůdcové jim říkají, že je milují a starají se o ně a ta děcka jsou vcucnuta dovnitř. “Když mluví o rostoucích počtech svých stoupenců, Ryweck rychle poukazuje na to, že neonacisté nejsou v Minnesotě nijak důležitou silou. Dodává, že média vytvořila kolem hrozby rasistických skinheadů hysterickou atmosféru, protože nedokážou mezi dvěma skupinami skins rozlišovat. Sedíme v podniku ve městě a Chops mě zatahá za rukáv. Nevypadá, že by se tady cítil nejvíc sebevědomě. „Hele, jsem oblečenej dost dobře na to, abych tady mohl být? “Má džíny, černé triko a černou bundu. Joe se ho pokouší uklidnit vtipem. „Kurva, kámo, tady na židli jsou drobky. Dělá pohoršené gesto. Nezdá se, že by to na Chopse zabralo. „Kámo sedím kousek od nějaký zasraný fontány“, dává najevo, že se necítí ve svém prostředí. Poté co je Chops konečně ujištěn, že ho obslouží navzdory jeho oblečení, ptám se všech tří, co poslední roky dělali. Co přítelkyně, rodiny? „Měl jsem nějaký vážný vztahy“, ujímá se slova Joe, „Jeden trval rok a půl... úplně upřímně, nefungovalo to, protože jsem skinhead. Je to fakt velká část mýho života a ona to nechápala. “Gator se hihňá. „To samý se mnou“, říká, „Když si chci vyjít s holkou, je to sranda, když chci ale něco vážnýho, tak to... to je na dýl. Prostě chci se bavit. Být Baldie je jako zaměstnání. A těžký, protože nemáme žádný vůdce, takže se musíme o všechno starat sami. Chops tak vážný není. Jméno své dívky má vytetováno na hrudníku a rád chodí tancovat. „Pokud jde o mě, většinu času tvoří muzika a zábava“ popisuje svůj život Baldieho, „mám hrozně rád The Beat. Ska band, fakt skvělej 2tone sound. „Můžež mluvit o tom, že skinheadi jsou křižáci na křížovým tažení a tak ale když se sejdou, první věcí o který mluví, je muzika, na jakejch koncertech byli a tak. A vyměňují si věci, nahrávky... To, co bych řekl lidem o skinheadech, je, aby se jich nebáli, když je vidí. Měli by k nim prostě přijít a říct jim, kde je dobrá party. Joe ví, že život Baldieho nebude pořád takovýhle. „Chápu, že přijde čas, kdy budu starej a budu mít lidi, o který se budu starat a který se budou starat o mě a to riziko nebude stát za to. Chodím do školy a zajímá mě sociální práce. „Až budu starší, chci dělat pořád něco, co se týká boje proti fašismu. A i když nebudu třeba dělat v továrně a tak, pořád budu chtít dělat něco, co prospěje dělnický třídě, protože v ní jsou mý kořeny, odtud jsem vzešel.“

čtvrtek 27. října 2016

Recenze

The Autocratics - Change and Innovation

Nedokážu si vysvětlit čím to je, že zrovna Japonsko, země západní kultuře tak vzdálená dokáže tak příjmat "západní" hudební žánry, ať už jde např. o japonský hardcore, crust nebo cokoliv jiného, pravdou ovšem je, že většina místních kapel nezůstává vůbec pozadu. To samozdřejmě platí i u ska, kapely jako Tokyo Ska Paradise Orchestra nebo OreSkaBand zná asi každý, i když za zmínku by určitě stály i 69 Yobsters, Oi! Skall Mates nebo The Autocratics a právě posledně jmenovaní vydali koncem roku 2014 desku Change and Innovation. Kapela pochází z Tokya a poprvé debutovala v roce 2010 albem 31 Years from 1979, na kontě mají celkem tři alba a dvě 6singlové minidesky (z toho poslední Fall Of The Wall vyšla letos v srpnu). Jak je vidět, už z názvu jejich debutu, kapela je hodně ovlivněna hlavně britským 2tonem, což je znát i po hudební stránce ale tu a tam narazíme i na dirty reggae. Album Change and Innovation, které je zatím jejich poslední dlouhohrající deskou, vyšlo u japon. labelu Ska In The World a celkem na něm najdete 14 zářezů + bonus. Album otevírá intro track The Autocracy In Modern Age, hned za ním následuje Spirit of 79, který začíná intrem ze songu Hands Off She's Mine od The Beat, což ještě víc podtrhuje i samotný název, jinak jde o celkem povedený 2tone track, který napovídá v jakém duchu se tahle deska ponese. Třetí song v pořadí Change And Inovation mě moc nepřesvědčil, za to následující The Captured City je pěkně svižná 2tone nakopávačka, přesně v duchu Specials - ska s špetkou punku, hold inspirace se nezapře! Autocratics ale nejsou jenom 2tone ale jak jsem už říkal i trochu dirty reggae, které tu najdete v podobě tracků Upset The Past Rank, early reggae instrumentálka jak ze stáje The Upsetters, Special Man Of Imitation, kde vaším uším bude lahodit solo na trombon a poslední The Democracy In Present Age s pěkně hutnýma hamondama. Asi nejvíce "punkovým" 2tone songem je další nakopávačka Bootboy Of Odd Man Out, podbarvená punkovou kytarou. Hned za ní následuje track The Onesided Order, který je naopak do "punkovějšího" hábitu oděné reggae alá The Clash. Autocratics na legendy 2tonu nedají prostě dopustit, což platí i u songu Historical Noted Scene, který začíná intrem, jak jinak, než vypůjčeným od Specials. Just Because It's Now bych řadil také spíš k těm slabším kusům, ovšem jedny z posledních zářezů, tracky Stupid Cornering (kde i tady pozorné ucho zaregistruje Specials) a Fellow Soldier vše opět vrátí do původních kolejí. Předposlední "chlastací" Our Great Hometown nás přenese do hospody těsně před zavíračkou a jako bonus Dub Side Order, dubová verze tracku One Sided Order, která desku Change and Innovation uzavírá. Jak je vidět kvalitní 2tone je doma stejně tak v Anglii ale i v Japonsku a deska Change and Innovation je toho důkazem. Co dodat? Kdybych měl tohle album popsat jako jídlo, napsal bych: "kvalitně vyvážený 2tone s mírnou příměsí dirty reggae, špetkou punku s nádechem Anglie roku 79 a okořeněný svérázným japonským přístupem. Za mě 10 z 10!