úterý 22. května 2018

The Interrupters chystají novou desku!

Kalifornští The Interrupters jsou už za šest let existence poměrně dobře zaběhnutou kapelou. Pod křídly Hellcat Records vydali už dvě alba a koncem června chystají svůj třetí počin. O produkci se opět postaral Tim Amstrong (Rancid) a tak můžete čekat ska míchnuté se špetkou punkrocku a skapunku, jak se na The Interrupters sluší a patří. Nové album ponese název Fight The Good Fight a najdete na něm celkem 12 tracků. Světlo světa by mělo oficiálně spatřit 29. června. Ochutnávku v podobě singlu She's Kerosene můžete ale shlédnout už teď.


sobota 12. května 2018

Recenze

Skinread No. 12

V našich končinách v podstatě už jediný papírový skinzine, vycházející od roku 2000. Pro mnoho lidí v lecčem kontroverzní ale to bylo vždy jeho cílem. Jeho kontroverznost alespoň nebyla nikdy tak tupá aby spočívala v koketování s R.A.C, jak bylo před pár lety u mnoha jedinců v modě. Právě naopak, spousty lidí nemohlo rozdýchat kapely typu Nucleo Terco, Banda Bassotti nebo Opcio-K95, které se v zinu objevovaly a právě to se mi na Skinreadu líbilo, že se nikdy nesnažil aby se zalíbil všem. Buď ber nebo nech bejt, tak by se asi dal charakterizovat autorův přístup. Letos v únoru vyšlo bohužel, definitivně poslední číslo a já musím říct, že pravděpodobně asi nejlepší. Skinread byl vždy dílem jednoho autora (Sluta) a hodně se tu v jednotlivých číslech promítaly jeho postoje a názory a to je to, co Skinread podle mě dělalo vždy zajímavým oproti jiným skinzinům, které se vehementně snaží držet v mantinelech nicneříkající apolitičnosti a ve výsledku působí dost suše. Naopak já mám rád, když je fanzine určitým zrcadlem autora, což je vidět právě na plátcích, které píše jeden člověk. Skinread byl vždy ovlivněn více-méně levicovými postoji a celkově RASH scénou a mnozí recenzenti ho v minulosti braly jako jediný redskin fanzine v Čechách ale byl bych trochu opatrný s tímhle škatulkováním, protože Slut dal v mnoha číslech prostor i nepolitickým kapelám, což bylo hodně vidět na předchozím čísle, kde už to vypadalo, že dal levicovým skins navždy sbohem. 12. číslo vyšlo po zhruba šesti letech, ještě než se vrhnu na obsah dovolil bych si takovou menší charakteristiku tohoto čísla, jak je vidět Slut se malinko vrací k RASH, SHARP a (nejen)levicovějším skinheads obecně. Ze starších čísel bylo vždy vidět, že autor je kovaný socialista (palec hore) ale nevím jestli je to jen můj pocit ale z tohoto čísla mám dojem, že začíná malinko koketovat s anarchismem ale opět v jeho osobním a originálním pojetí, což pochopíte po přečtení pár jeho úvah na témata jako je systém ve kterém otročíme, scéna apod. Možná i určitý posun k duchovnu tu je cítit, ale nemyslím tím apriori víru v boha, pokud chápete co tím myslím. Toto jsou přesně ty věci, které nazývám tím pomyslným zrcadlem autora a proč mě Skinread a hlavně toto číslo tak baví. Za co dávám Slutovi plusové body je, že stále zůstává provokatérem a nebojí se rýpat do celospolečenských dogmat a předsudků, hlavně do současné vlny islamofobie, která se přehnala napříč Českou republikou, kde je muslimů tak mizivé procento, že se tomu musím smát. Pokud vám říká něco Taqwacore, tak po prolistování a shlédnutí pár obrázků budete vědět na co narážím. 

Ok, pojďme k obsahu. Křídová obálka a stránky jsou už poslední dobou celkem standard, i když nevím jeslti to vydavatelům za ty peníze stojí, já bych třeba ocenil výtisk na recyklovaném papíře, když už chceme jít do hloubky ale každého věc. Na cca 80 stránkách najdete kromě úvodního slova, což je stať asi na stránku a půl (což kvituji), krátkou historii RASH New York, což byla první skinhead crew, která přišla na začátku 90. let s touto jasně levicovou iniciativou mezi skinheady, která se postupně rozšířila i mezi redskins v Evropě a potom do zbytku světa, podobně jako např. SHARP. Mě udělal asi největší radost rozhovor s legendární italskou rudou oi! bandou Erode. Tady vzdávám Slutovi hold, protože to je jejich jediné interview vůbec, což přidává tomuto číslu na hodnotě. Dále rozhovor o japonské skinhead scéně, ze kterého se ale moc nedozvíte, protože týpek se pohybuje spíš v hardcoru. Asie je tu ostatně zastoupena celkem hojně od Indonesie, Singapuru, přes Malajsii - rozhovory se Sta-prest Boys, The Bois (kteří hráli i u nás) a vydavatelem fanzinu Lion City ze Singapuru. Hodně překvapil rozhovor s vydavatelem zinu No Bolox Just Oi!, protože by mě nenapadlo, že i v Rumunsku můžou být normální skins a ne jen náckové. Stejně tak, jako v minulém čísle i tady jsou zastoupeni jesus skins v podobě brazilských Living Fire. Osobně jsem zarytý ateista ale každého věc, já budu církev vždy považovat za nástroj ovládaní lidí. Pro svojí cestu životem nepotřebuji nějakou knihu a člověka na kříži, který mi má ukazovat cestu, jsem svým vlastním pánem a můj osud je jen v mých rukou a ne ovcí, která potřebuje pastýře. Dále tu máme interview s 45 Adapters z New Yorku, kde je úplně normální, že i černoch je skinhead, Keltoi! z Galicie ve Španělsku, kteří spojují, jak je v tamních končinách běžné antifašismums se separatismem, potažmo vlastenectvím. Ještě bych se vrátil ke kapelám z Asie, protože jako příslušníci zemí 3. světa o working class jen nekecají ale žijí to každý den.... mizerný mzdy, šest dní v týdnu v práci, jeden den volna a pak zase dokola, to je jejich denní chleba! Konec je tradičně věnován recenzím, kde k mému potěšení nechybí ani spousta rudočerného oi! :-D S reporty z akcí je to poněkud slabší, kromě skůtr srazu, kdesi ve východních Čechách, kde zahrála Jednota Kolín a návštěvy Rock for People, tu víc nenajdete. Návštěvu Rock for People považuju za docela úlet, na tenhle festival by mě v životě nikdo nedostal ani zadarmo. Konec alá "demise" patří outru, kde Slut vysvětluje důvody ukončení vydávání Skinreada a na závěr thanx list spojený s i fuckingem, kde nechybí zmínka o "jistém" prodavači skinheadské mody, který odmítl distribuci zinu pro jeho údajnou přílišnou političnost, čemuž se já jen směju, protože víc takových plátků s postojem, jako je/byl Skinread, nebo vás by bavilo neustále číst ty nicneřikající apolitické ziny s kapelami bez názoru, které se snaží zalíbit všem? Co dodat? Podle mě jde asi o nejvyzrálejší číslo a je vidět, že s tím, že jde o posledního Skinreada, tak tu Slut skutečně nechal i kus sebe a to dělá toto číslo celkem vyjímečným. Věřím, že za pár let, až papírové fanziny budou jen historickým artefaktem, (což doufám, že se nikdy nestane) Skinread No. 12 bude zinařským skvostem!

k dostání na: skinread@Safe-mail.net

čtvrtek 3. května 2018

Report

I am Pentagon, Cutting Through, Decultivate, Blacklisted - (23.4. 2018) Praha - Underdog

Poslední dobou se hodně dostávám na hardcore akce, sice ne vždy vlastním přičiněním a kolikrát jde i o dost šílenosti ale tentokrát jsem vyrazil na Smíchov cíleně. Hardcore mě vždycky bavil a tak nevidím důvod, proč v pondělí sedět doma na prdeli, když můžu vyrazit za kulturou :-D Po dlouhé době vyrážím na koncert sám ale je mi to celkem jedno, protože I am Pentagon (kde zpívá Banán - pro hardcoru neznalý - známá postavička domácí scény -, který prošel už nespočtem HC a punk kapel od Balaclavy, Spes Erepta, Hanby až po Kovadlinu) jsem si prostě zamiloval ale na živo je ještě nikdy neviděl a nechci si je nechat ujít. Pondělí je asi nejvíce šibeniční termín ale když dorážím do smíchovského Underdogu, tak musím uznat, že na tento den je účast celkem solidní. Underdog je pro mě celkem nový prostor, který jsem objevil teprve nedávno, v podstatě velký sklep ale jinak hodně příjemný místo s dobrým zvukem a celkem přijatelnýma cenama za pivo :-D navíc nahoře v budově je další zajímavý prostor Eternia, kde je dokonce i u-rampa a čas od času se tu odehraje taky nějaký ten koncert nebo jiná kulturní akce. Zpátky ke kapelám, kromě Pentagonů vystupovali ještě Cutting Trough z USA, pražští Decultivate a Blacklisted, taky z USA. Celkově šlo o koncert šesti kapel ale první dvě jsem neviděl, v podstatě kromě I am Pentagon neznám ani jednu z nich. Přicházím až na začátek Cutting Trough. Hodně příjemný překvapení, typická Amerika, trochu mi připomínali Skarhead, měnící se rychlý a pomalý tempo, řízný a útočný, jo... takový hardcore mám rád. Vliv NYHC kapel se v nich nedal zapřít, i když kapela sama pochází z Portlandu. Spokojenost byla vidět i v publiku. Po téhle kapele se určitě podívám. Další následovali pražští Decultivate, kteří vystupovali v sestavě pouze bicí a kytara + zpěv. Nic moc pro mě, powerviolence jsem nikdy rád neměl a nikdy rád mít nebudu, protože je to podle mě muzika, která nemá ani hlavu ani patu, takže se radši jdu provětrat s pivkem ven a čekám, než přejde tahle šílenost. Vracím se až na Pentagony. Tuhle kapelu znám
už dva roky a už od prvního poslechu jejich dema, mi přišli něčím zvláštní a odlišní od zbytku HC kapel, což je asi to co mě na nich tak zaujalo. Samozřejmě, že i Banán za mikrofonem je určitou zárukou "kvality", protože tenhle týpek dává do všeho do čeho se pustí maximum energie a entusiasmu, což se pochopitelně odráží i v muzice. I am Pentagon mají na kontě už dvě desky, první s názvem Zdi nemluví, která vyšla koncem roku 2016 a začátkem dubna pokřtili svůj druhý počin 265 a musím říct, že první album naprosto předčil. Jak už jsem psal v úvodu jejich hardcore je pro mě něco naprosto odlišného od všeho co poslouchám. Nevím jestli se vůbec hodí to nějak škatulkovat ale v jejich muzice je cítit hodně emocí, nálad a i trocha temnoty spojenou s hardcorovou energií a razancí. Trochu v tom slyším inspiraci Kritickou situací a jejich poslední deskou Foregiveness ale malinko tvrdšího rázu. Zazněli hlavně věci z nové desky, pár z prvního alba ale i nové kousky. Banán dával do vystoupení maximum a je vidět, že jeho zápal pro věc je fakt upřímný, do každého songu dává maximální prožitek a energii, komunikuje s publikem, což ještě koresponduje s jeho texty, které se přecejenom v případě I am Pentagon netýkají ani tak resistence vůči systému ale i osobnějších věcí. Já mám asi nejradši "Lampy ve větru", protože tímhle si podle mě prošel v životě asi každý z nás a všichni víme jak zkurvený pocit to je. Víc už asi nejsem schopen k jejich vystoupení napsat, pro mě jedna z nejzajímavějších kapel na současné domácí HC scéně. No určitě je nevidím naposled! Jako poslední zahráli Blacklisted z Philadelphie. Kapela, která mě svým totálním gulášem stylů, který se snaží narvat do každého jednotlivého tracku, vůbec neoslovila. Crossover mezi americkým hardcorem, crustem a možná ještě nu-metalem mi fakt nic neříká. Možná to tam není ale já to tam prostě slyšel. Pár pasáží docela šlo ale celkově mě Blacklisted moc nepřesvědčili. Jediné co jim přičetlo plusový bod byl bubeník s trikem Amebix. V půli jejich vystoupení se začínám opravdu nudit a tak se pomalu klidím domů. Ještě po cestě na mě dopadají dojmy z vysoupení Pentagonů.... tahle kapela je prostě důkazem, že hardcore se dá dělat i jinak a může mít mnoho podob a ne vždy musí jít o totální zběsilou nakládačku a přesto se z toho ta esence nemusí vytratit.

album 265 k poslechu zde

středa 11. dubna 2018

Rozhovor - Thalidomide

Pražští Thalidomide se pohybují na domácí hardcore-punkové scéně, už od roku 1993 a nebál bych se tvrdit, že jde o jednu z našich nejdéle působících hcpunkových kapel. Za tu hromadu let byste čekali mraky desek ale Thalidomide se nikdy na vydávání moc nesoustředili a vnímali se vždy spíš jako projekt, než regulerní kapela, což je také důvod, proč mají na kontě celkově jen tři alba. Zatím poslední počin, splitko s Empty Hall Of Fame vydali v roce 2016 a už podle obalu, je jasné na co chtěla kapela zareagovat. A to byl jeden z podnětů, proč udělat rozhovor právě s nimi, protože stojí za to vyzpovídat kapelu, která má (nejen) ve svých textech co říct a reflektuje dění kolem sebe. Více už v následujícím rozhovoru!

odpovědi: Kozel (basa a zpěv), Lukáš (kytara), Pepa (kytara)





Zdravím Thalidomide, vynecháme obligátní představování, kdo na co hraje a čím se živí. Rovnou se zeptám, proč jste si vybrali zrovna název, dnes už zakázaného sedativa pro těhotné ženy, po kterém se rodili děti s různými fyzickými deformacemi?

Kozel: Ahoj, pro některé se budeme holt opakovat, protože mnohé z toho co zde bude uvedeno se objevilo již v jiných výstupech. Tak tedy, byli jsme velmi mladí, internet byl v té době v podstatě ještě utajeným vojenským projektem a tak jsme z kusých informací vyzvěděli, že to byl původně zamýšlený název pro kapelu, která později vešla ve známost jako DEAD KENNEDYS. Jelikož jsme prapůvodně vznikli jako její "cosi jako revival", volba to byla poměrně jasná. Další souvislosti a konotace k nám docházeli postupně a vlastně do sebe všechno zapadalo. Název získával na mnohovrstevnatosti. Když jsem později Biafrovi při našem setkání říkal co mám za kapelu, podíval se na mě a povídá: "To jsem vymyslel já!"  "Jasně že si to vymyslel ty Jello, ale neprošlo ti to a my si to s dovolením necháme, i když si to nikdo nedokáže zapamatovat, okay?"  "Okay, ya punters."

V roce 2016 vám vyšlo splitko, společně Empty Hall Of Fame s výstižným názvem a ještě výstižnějším obalem You Small Minded Czech Racist Bastards. Jak si všichni dobře pomatujeme v té době naše republika zhnědla do neuvěřitelných rozměrů, díky tehdy probíhající uprchlické krizi, která se nám vyhla téměř obloukem. Otázka ovšem zní, opravdu jsou Češi jen bandou rasistických buranů a máme to prostě v sobě, nebo jde jen o nějakou obranou reakci národa, kde se lidi zavření 40 let za ostnatým drátem, naučili, že "v Čechách musí žít jen Češi a tak to má prostě bejt", zatímco na západě se lidi naučili žít s tím co já nazývám důsledek éry kolonialismu, už od 60. let?

Kozel: Všiml jsem si, že řada tvých otázek už tak trochu obsahuje i částečné odpovědi, což se mi mimochodem docela líbí, není to na škodu a šetří to práci. Zde bych jen doplnil, že název a obal toho splitu byl předmětem mnoha (poměrně klidných a konstruktivních) diskusí a přesto přese všechno jsme se nakonec i s klukama z EHOF shodli na té nejdrsnější variantě umělecké licence a zkratky. Na hrubý pytel (občas) hrubá záplata. K dokonalosti mi chybělo jen realističtější ztvárnění obou "strangulantů". Třeba od Pavla Reisenauera (Respekt). A k těm Čechům. Jako dav a masa a třetina a polovina, či jak to nazvat, působí část tohoto národa vskutku odpudivě až nesnesitelně. Ovšem pozor, já osobně je třeba v reálu v nějakém exekutivním tvaru, kupř. v ulicích, nikdy neviděl. Vy ano? Působí to skoro jako chiméra až do doby, kdy za ně promluví nějaké sčítání, průzkumy, volební výsledky, nebo jejich jediná politická "aktivita" na internetu, dštění zla a hloupé nenávisti. Pak jsou výsledky z našeho pohledu katastrofální. Máte dojem, že žijete v republice plné dobrovolných idiotů a propadáte zoufalství. Ale situace není (ani ve vyspělejších zemích) černobílá, i když se to k protestně/uměleckému výstupu (rozuměj anarcho-hardcore) hodí líp. Je třeba ji stále podrobovat analýze a znovu se ptát, proč tolik lidí končí v naručích populistických politiků, proč rezignují na svůj samostatný (duchovní a mentální) život, rozvoj, atd. atd.  Ano, často se obloukem dostaneš zpátky k mozku, ale punková kapela a vůbec alternativní scéna je tu mj. taky od toho, aby s názorovými souputníky stále a stále vstupovala do disputace a dialogu. Formu ať si zvolí každý sám.

Lukáš: Rok 2015 byl symptom něčeho podle mýho názoru mnohem hlubšího, co nemá jedinou příčinu. Ten historickej kontext je důležitej, trvalá absence styku s čímkoliv trošku odlišnějším. K tomu možná určitej komplex méněcennosti, kterej se projevuje přepjatou a ne úplně oprávněnou hrdostí a představou o "správném češství". Ačkoli nemám moc rád nějaký pokusy o diagnózy národů, obávám se, že Češi v tomhle smyslu mají dlouhodobej problém. Potlesku béčkovýmu Mussolinimu se síťkou na motýly z IVČRN, co by rozemlel čtvrtinu světa na masokostní moučku, předcházely například excesy v podobě pochodů nenávisti, kdy i nezaměstnaní absurdně řvali: "Cikáni, do práce!" Když si patnáctiletej blbec vymyslel útok Romů, tisíce lidí byly hned na nohou. Rasističtí burani určitě v globálu nejsme, ale netolerantní umíme bejt dokonale. Furt se tu nadává, jak Romové nejsou schopní se integrovat, ale zaměstnavatelé se o ně taky zrovna neperou, a když se na to koukneme čistě lidsky s pokusem o určitou empatii, tak pokud máte dlouhodobej (a sakra oprávněnej) pocit, že vámi majorita pohrdá, proč se vlastně snažit integrovat? Kde se ve vás má vzít ten impuls bejt ctihodnej občan? Je to zacyklený. Člověk ze svý podstaty potřebuje respekt a uznání, aby se mohl zdravě vyvíjet a to platí i na společenský rovině. Věci jako systémovej rasismus zkrátka existujou. Říct za A oni jsou "nepřizpůsobiví", ale opomenout za B "proč asi?", je jednoduchý, ale společenská debata tím trpí natolik, že už to možná ani rozumně vyřešit nejde i ty mý tvrzení jsou paušalizující, a je to pochopitelně ještě složitější. A tenhle princip vnímání problémů tu podle mě převažuje. Nechceme tu uprchlíky? Co se třeba nepodílet prodejem zbraní na destabilizaci Blízkýho východu? Nebo nedělat v televizi PR Asadovi? Problém je v pohodlný neochotě nahlížet tyhle problémy v nějaký celistvosti. No a pak je tu samozřejmě "maličkost" v podobě klesající životní úrovně a s tím souvisejícím strachem, a na to lze říct okřídlený: Romové, muslimové, uprchlíci, antifašisti, dobroserové, LGBTQ část populace, bezdomovci, Klinika nebo feminismus skutečně za NAŠE (jsme všichni na jedný lodi) posraný životy nemůžou, za to ti dva nakreslení oběšení géniové a jejich široký okolí tak úplně bez viny nejsou. Přesto všechno se snažím, v rámci zachování duševního zdraví, bejt optimista a věřit, že spoustě lidem tyhle věci docházej, akorát nejsou tolik vidět.


Zaujaly mě dva songy z vaší poslední desky a to konkrétně Pete's Lament a Tak co seš, když nejseš?, kde se v podstatě opíráte do vlastních řad. Můžete trochu příblížit na jakou konkrétní věc těmi songy narážíte?

Kozel: Ano, celá ta deska je tak trochu o mechanismech uvažování z různých úhlů. Lament je momentální povzdech, rychlá myšlenka o stavu scény, což potká asi občas kohokoliv, kdo trpí nějakou kritickou reflexí. Tenkrát mě velmi podráždila jednoduchá věc: na (vybraných) koncertech narváno, na demonstracích a obecně pouličních akcích spojených s hypotetickou občanskou neposlušností spíše poloprázdno. Jakási disproporce ve státě antiautoritářském. No a druhý jmenovaný song zhruba přibližuje frustraci a zároveň legraci z bohorovnosti některých umělců, stavících se do rolí jakýchsi poťouchlých "pozorovatelů" a "glosátorů" toho marasmu kolem nás, nevystupujících v mnohých případech ze svých komfortních zón a dělajících satiru, které se smějí jen oni sami. Za toto všechno pak musí být pochopitelně spravedlivě zaplaceni. Nejlépe na úkor ostatních účinkujících.

Lukáš: Jen bych chtěl krátce navázat na Petrovu odpověď, i když jsem se autorsky na písních nepodílel. To s těmi komfortními zónami je dobrá připomínka. Řekl bych, že to jde opatrně aplikovat i na scénu, která si mohla dlouhý léta dopřávat komfortu nadávání na nácky a podobný evergreeny, jelikož tu fakticky žádná větší hrozba nebyla, ale v současnosti, kdy se k extrémním názorům klaní ne nevýznamná část společnosti, by se tak nějak dalo čekat, že to bude kriticky reflektovat. Místo toho jsme se dočkali kapel a fanoušků, kteří leckdy nemají problém zavtipkovat si o plynovejch komorách nebo potápění lodí. Myslím, že máme jako scéna na víc. A naštěstí to určitá její část dokazuje.

Na scéně jste už nějakých 25 let, pokud se nepletu. Kdo zbyl z původní sestavy? A co počet vydaných desek, jen tři za takovou dobu, je to na vás málo nebo tak akorát?

Kozel: Ano, je to tak, letos to je 25 let. Z původní sestavy jsem zbyl jen já a možná dílem taky proto, že jsem se na počátku snažil číst a naslouchat opravdu pozorně a vždy mě jímal jakýsi stud odhazovat postupně pracně nabyté zásady jako nějaká závaží. Ne, je to dar za který děkuji. A děkuji také současné sestavě (Jirka, Luke, José) a přeju jim ať jim to dlouho vydrží, benefity nehmotného charakteru jsou zřejmé. A desky? Jak už jsem kdysi někde řekl, ten počet je skutečně tak akorát. Tyhle věci se nedají nějak uspěchat a díky tomu si taky za všemi bezezbytku stojím. 

Dead Kennedys jsou pro vás evidentně velkou inspirací, je to vidět i z vašeho loga. Co má vlastně ten symbol znamenat? A co říkáte na Biafrův projekt Guantanamo School Of Medicine, myslíte, že tam ještě něco z DK zůstalo?

Kozel: Jak už jsem uvedl výše, na úplném počátku jsme tu byli víceméně jen proto, abysme tvorbu DK jaksi blíže uvedli a pokusili se aplikovat do českého punkového diskurzu a proto i formální stránka věci byla poněkud přizpůsobena záměru. Podobnost log není čistě náhodná. Oni byli (pro mě byli) Dead Kennedys, my jsme Thalidomide. Jen vertikálně vzato. GUANTANAMO? Hm, jsem nekritický obdivovatel, a asi všichni v kapele k tomu mají víc co říct. Je to dokonalý produkt v tom dobrém slova smyslu. A spirit DK? Bylo by přinejmenším divné kdyby tam nebyl, ostatně zařazují do playlistu pravidelně písně z té doby, protože prostě nadčasovost a relevance.

Lukáš: Jello umí konstruktivně provokovat. Jeho "punching up" humor, kdy se netrefuje do snadnejch cílů, je strašně důležitej a mělo by se jím inspirovat mnohem víc lidí.


Nepříjde vám, že se věkový průměr všeobecně ve scéně, ať už jde o hardcore, nebo prostě punk neustále zvedá? Nevidím zrovna přicházet mladou generaci, lidi ve věku 17-20 let, kteří by chodili na koncerty a po sklepech mastili punk!

Kozel: No ono, aktivní podporu "scény" prostě na internetu nenakonfiguruješ. Možná za nějaký čas. Ale vážně, to je asi otázka pro nějakého sociologa, já osobně občas na akcích bojuju s oběma pocity, kde jsou všichni, je to tu jak na abiturientském večírku Charlieho Harpera, anebo naopak - nemají ty děti zde v tom sklepě při svojí prapodivné představě o hardcore v něčem pravdu? Ale situace je možná přírodně vyvážená, je to tak jak to má být a na každou umírající podvratnou energii se tlačí nová, mladá, čerstvá, ochotná teď a tady brutálně nakopávat zadky všeobjímající idiocii.

Při pohledu na dnešní mládež, vyrůstající s moderními technologiemi, především internetem, youtubem a facebookem, který v nich podle mě zabijí přirozené sociální vazby, neustále přikovaní pohledem ke svým iphonům, jako virtualní otroci.... myslíte, že punk nebo hardcore ještě může někoho z nich zaujmout a přimět je k nějakému kritičtějšímu myšlení a pohledu na svět, protože, to je přesně to za co jsem této subkultuře vděčný a co postupem let utvářelo moje názory a postoje.

Kozel: Opět, toto není úplně otázka, ale spíše rovnou část odpovědi, kterou lze v podstatě podepsat. Životy svěřené technologiím mě popravdě děsí. Můžeme jen doufat, že dalším globálním módním trendem bude zvyšování podílu analogového života v digitální psychedelii. A ano, historie a jiné věci se opakují a tak bude stále a stále přicházet na scénu početná armáda pozitivních deviantů, jejichž život bude významně vychýlen punkem / hardcorem, nebo jiným relevantním protestním proudem, který je navede ke kritickému myšlení a sebevzdělávání a odtajní všemožné zákruty srdce a ducha člověka i přírody.

Lukáš: Ono na jednu stranu čteme o tom, jak v důsledku nadužívání sociálních sítí se mezi mladými šíří například deprese, protože jsou pořád konfrontovaný s momentkami životů ostatních, jejichž virtuální presence napovídá, že žijou životy jak z pohádky. Na druhou stranu i přes kvanta fake news a internetovýho nazi alt-right memovýho chaosu, technologie skutečně svět otevíraj a spousta lidí si uvědomí v ranym věku, že zkušenost ze svýho žitýho mikrokosmu nemůžou aplikovat na celej svět. Technologie navíc někdy napomáhaj vzniku novejch sociálních vazeb, a ve střední Americe tak mohl nedávno s jejich pomocí vzniknout hardcore festival, kde hrajou kapely z různých zemí. I já jsem se začal "radikalizovat" :) na internetu, když jsem se v podstatě až tam dozvěděl o existenci těch nejzajímavějších kapel, který se do mýho okolí na vypálenejch cédéčkách tehdy nedostaly. Ale pochopitelně lze na každou pozitivní věc najít x negativních a například současný ne úplně překvapivý dění okolo Facebooku napovídá, že bysme měli hodně přehodnotit, jakým způsobem se těmhle společnostem každodenním užíváním jejich produktů dáváme všanc.

Co skončila ekonomická krize, politická atmosféra nejen v Čechách ale i v Evropě směřuje do pořádných sraček. V postkomunistické části Evropy se ujímají vlády různí nahnědle konzervativní individua typu Jaroslaw Kaczynski a jeho PIS v Polsku, Maďarsku vládne Orbán, který "zachrání" Evropu před uprchlíky a už i Fico na Slovensku za každým průserem vidí "židozednářské spiknutí v čele se Sorosem". No a naše republika Agrofert, v čele se Zemanem k tomu nemá daleko. Vídíte, že by kapely v HCpunk scéně tuhle situaci reflektovali teď nějak víc, bez ohledu na tradiční témata, která jsou pro političtější punk typická?

Kozel: Ano, vypadá to že se Visegrád definitivně zbláznil. Nikdo nemůže jednoduše pochopit co voliče tak fascinuje na antilidech výše jmenovaných a jim podobných. Seriózní média zkoušejí být smířlivá a hledají příčinu v tzv. odmítání nadvlády elit. Co to vlastně ale má být neví nikdo. Lidé jsou prý frustrovaní a naštvaní a jako obvykle nehodlají začít u sebe. A navíc dochází k paradoxní situaci. My odmítáme stávající systém, oni ho také jakoby odmítají, cítí se poražení, ale zároveň stíhají nenávidět nás - ať už nás nazýváte jak chcete, třeba liberální levice. Ten užitečnej idiot na Hradě jim vymyslel termín "pražská kavárna". Pitomci se toho chytili, byť jimi prezident vlastně pohrdá. Hodně absurdní divadlo. Manipulace s nedovzdělaným davem se ale daří, společnost dokonale rozdělena. Líbil se mi (tentokrát skutečný) bonmot Jiřího Suchého: My cítíme že máme pravdu, ale jich je víc. A ten už toho viděl hodně. Reflexe kapel mně osobně přijde nedostatečná a tristní. Pochopitelně ale nemám možnost vidět v akci všechny a tak nechci nikomu křivdit, nicméně marně vzpomínám, kdy mě naposled nějaký interpret šokoval sofistikovaným, provokativním, aktuálním politickým statementem s přesahem a nedejbože s vtipem. No, jsme ve všem tak trochu pozadu.


Pepa: Třeba moje cesta je nesnažit se, pokud možno, určovat kdo je lepší, chytřejší, vzdělanější ani kdo je menší zlo atd. a kdo ne, prostě každý jsme nějaký v mnoha ohledech (naštěstí), např. ať je to člověk z "kavárny" nebo "vesnickej buran". Některé pravdy zkrátka nejsou exaktní a z jiných perspektiv se jeví jinak až ba i opačně, s čímž jsme vlastně všichni denně konfrontováni (a nemusí se jednat zrovna o nějaké mediální manipulace), navíc a to už asi všichni víme... edukace začíná u každého z nás samotných v podstatě jen ve chvíli kdy my sami se vzdělávat a něco dozvědět chceme, jinak to do nás skutečně nikdo nenahustí, v tom vidím sílu a šanci přímých voleb, byť teď (ty prezidentské) dopadly jak dopadly a eventuálně klidně i nějakých lokálních referend se něčemu naučit, přiučit, minimálně vyzkoušet. Možná, že proto to např. ve Švýcarsku funguje i globálněji, jelikož tam historie "přímé demokracie" a referend sahá do hlubokých dějin, tuším až středověkých. Holt si to musíme zažít a projít si tím na vlastní kůži a z toho se poučit, vidím v tom určitou šanci aby se dějiny stále tak prapodivně neopakovaly. Nemyslím si, že tato u nás aplikovaná zastupitelská demokracie, kde si stejná parta psychopatických politiků vytváří zákony tak aby mohla vládnout jak se té partě zrovna hodí není moc normální a to by mohlo nějaké referendum či přímá volba trochu nabourat.

Lukáš: Souhlasím s Petrem ohledně oný nedostatečnosti. Myslím si, že je naprosto v pořádku očekávat zrovna od hcpunk scény nějakou kritickou reflexi toho, co se děje a nějaký silnější postoje. Tuhle scénu to do jistý míry definovalo (pokud si na chvíli nasadíme růžový brejle a přehlédneme spoustu shitu, kterej šel s pozitivním vývojem ruku v ruce). Naštěstí se ale subverzivní umělci objevují v mnoha žánrech, bohužel má člověk občas pocit, že právě z hardcoru se trochu vytrácej. Nicméně nemám absolutně právo nikoho soudit. Na druhou stranu, když se člověk dívá na některý kapely, jak neskutečný věci s tím žánrem dokázaly, jak ho posunuly, rozvinuly a ustavičnou formální a ideovou invencí obohatily, trochu ho může zamrzet, že leckdy chybí v tomhle ohledu i sebemenší aspirace. Právě v tý schopnosti kritický reflexe a práce s ní byla podle mě vždycky největší síla hcpunk scény, bez ní to pak občas působí jak nevybouřenej boys club.

Za několik posledních let jsem úplně přestal jezdit na festivaly, nebaví mě už koukat na kapelu z poza bariéry na metr a půl vysokym podiu, mám radši bližší kontakt s tou kapelou. Jak to vnímáte vy z pohledu muzikantů? Netypoval bych vás, že byste hráli na obřích stagích.

Kozel: Záleží na mnoha faktorech. Chápu, že čím větší akce, tím se méně obejde bez větší stage, koneckonců spousta ambiciózních projektů tohoto typu dříve nebo později narazí na neúprosného protivníka - účetnictví, a to pak bohužel determinuje téměř vše. Je pak na samotných kapelách, pokud přistoupí na tuhle hru, která pak začíná být dost o penězích, aby si v rámci těchto eventů pokud možno zachovaly co nejvíce ze své původní autenticity a takříkajíc se zařídily sami pro sebe, erodovaly tento mikrosystém. Jde to různým způsobem, různě. Odvolání ochranky, aspoň symbolické překonání bariér, pozvání fanoušků na stage atd. Pořadatelům se to líbit nebude, ale co by neudělali pro své hvězdy. Nám se to v "kariéře" přihodilo zhruba třikrát a vždy jsme se poctivě snažili naplňovat výše uvedené. Problémy na sebe sice nenechaly dlouho čekat, ale byla to sranda, dnes už jsou z toho historky "z vytáčení".


Osobně se tak často v HCpunkových kruzích nepohybuji, nicméně i přesto, že mám asi blíž k oi! ska a skinheadům, nedělám rozdíly, vždycky mě spíš zajímaly postoje a názory, než to kam se kdo řadí. I když co si budem nalhávat, příjde mi, že nic jako "jednota" v tomto směru neexistuje a spíš panuje určitá nedůvěra, ze strany mnohých hardcorystů nebo anarcho-punx. Otázka je tedy jasná, co si myslí Thalidomide o skinech, ať už apolitických, SHARP nebo redskins, nebo tohle jste nikdy neřešili?

Kozel: To je zajímavá otázka, dlouho jsme podobnou nedostali. Nechci se tady rozepisovat o kladech a záporech druhé poloviny devadesátých let, ale velkou shodou okolností, když už se ptáš, musím říct, že jsem zažil (poněkud nechtěně) jejich konjunkturální období. Zejména těch "apolitických", jak říkáš, byť jsem k tomuto termínu poněkud rezervovaný. Být apolitický je politické. A kdo je apolitický, ať hodí kamenem. A o tom chci právě mluvit. Pokusím se stručně, protože o legendárním klubu Propast by se dal napsat román. A právě Propast si k nelibosti mnohých rezidenčních punx tenkrát pražští SHARPs vybrali jako svojí základnu. Situaci jsem mohl vnímat velmi bezprostředně, protože jsem tam tehdy pracoval jako barman. Mám velký respekt a zároveň velké výhrady ke všem možným segmentům scény, nicméně, upřímně řečeno, řada těch chlapců nám v té době k srdci nepřirostla, čest vyjímkám. Často jsme si říkali, co s nima, kromě prostor, vlastně máme společného? Byli jsme mladí a poněkud radikální (což je vždy tak trochu na místě) a neskutečně nás vlastně iritovaly kšandy, trika Lonsdale, žádný vlasy a fotbalový hulákání. Podezřívavost - to je to co jsme cítili. Podoba tam prostě byla a u některých, po požití alkoholu, velmi nápadná. Objevovala se agrese. Poslední dvě vážnější bitky co jsem byl nucen absolvovat byly tam a s nimi. Paradox. Dnes s odstupem, na to koukám trochu jinou optikou, kreténi jsou naprosto všude a tak si vážím lidí na stejné vlně (i jiných samozřejmě) s otevřenou myslí, na stejných demonstracích a je mi trochu jedno jak vypadají a jsou oblečení. Hlavně ať nezpívaj fotbalový nebo hokejový chorály :D

Děkujeme moc za prostor k vyjádření a uvidíme se na budoucích akcích!

Thalidomide

neděle 8. dubna 2018

Recenze

Těžký boty to vyřešej hned! - Skinheads v Praze na konci 80. a začátku 90. let

V létě roku 2017 se na pultech našich knihkupectví objevila vůbec první kniha zaobírající se vznikem skinheads v tehdejším Československu na konci 80. a začátku 90. let. Jde v podstatě o "podobné" dílo, jako před lety Kytary a řev, které sledovalo vznik punku v socialistickém Československu. Ovšem, když jsem tuto knihu viděl poprvé nejvíc mě zarazil autor Filip Vávra. Nejde totiž o nikoho jiného, než o bývalého předního člena Národního Odporu. Myslím, že víc už asi ani nemá cenu dodávat, všichni moc dobře víme o jakou organizaci jde. Je škoda, že zrovna tohoto tématu se chytil přední český nácek, což knize ubírá hodně bodů, dokázal bych si představit, kdyby o této době napsal např. Landa nebo někdo, kdo alespoň nezvedal pravici. Když jsem pročítal jednotlivé kapitoly, nemohl jsem se zbavit dojmu, že nácek náckem zůstane, protože ani po letech při popisování bitek a útoků na Větnamce, Cikány nebo Araby jsem neviděl jediný náznak pochybnosti o správnosti jejich jednání, nebo sebereflexe, bez ohledu na to, že tehdejším aktérům bylo 16 - 20 let. Ano nedělejme si iluze, první vlna skinheads v Československu byla banda rasistických zmrdů a vůbec v tehdejší době se nikdo s ničím moc nesral a dostat se do fyzického konfliktu bylo mnohem snažší, ale to nemění nic na tom, že i když jste dospívající, tak podle mě asi to nemáte v hlavě dvakrát srovnané, když držíte někomu hlavu na kolejích, před přijíždějící tramvají. I takové "chuťovky" se tu dočtete. Nečekejte tu nic o původu skinheads v Anglii, toto je hrubý popis toho, jací skinheadi tenkrát byli a já musím říct, že vyrůstat v tehdejší době, budu rozhodně v opozici proti nim! První část knihy vypráví příběhy hlavních aktérů, kteří se objevují v dalším vyprávění a popisuje jejich vyrůstání v tehdejší Praze a jak se postupně dostali ke skinheads. Nemohl jsem se při pročítání jejich příběhů zbavit dojmu, že většina z nich měla komplex z problémů s Cikány v dětství, který v nich zasel semínko rasismu. 


Musím přiznat, že i já jsem si při vyrůstání na pražském sídlišti koncem 90. let užil s Cikány svoje ale nikdy to ve mě nevyvola do budoucích let jakoukoliv rasovou nesnášenlivost. Ano je pravda, že ještě před listopadem 89 byli hlavním cílem tehdejších skins pouze Cikáni ale po revoluci, už to byl v podstatě kdokoliv, kdo nebyl bílý a později i každý, kdo se jim stavěl na odpor. V prvních kapitolách se dočteme, kdo byl prvním skinheadem v ČSSR a kdy se tady začali objevovat první plešky. Pravděpodobně prvním byl Ondra Záruba, už někdy kolem roku 1984 okolo kterého se začala formovat první pražská parta, která se scházela v hospodě U Jirásků. Většinu lidí tehdy insporoval článek "Holohlavci, to jsou pane chlapci", který se v polovině 80. let objevil v časopise 100+1 Zahraničních zajímavostí. No a jelikož media vždy zajímaly hlavně white power skinheadi i tento článek pojednával pouze o nich a proto se není čemu divit, že tehdejší skins byli rasisti, protože toto byl v podstatě jeden z mála zdrojů, jak se o této subkultuře něco dozvědět. Neonacistické tendence se před listopadem 89, až na pár vyjímek ještě nevyskytovali ale faktem je, že i u předrevolučních punkáčů se občas vyskytoval rasismus. Jak se dočtete dále i se skinheadskou modou to tenkrát nebylo jednoduché, bombry se tu sehnat nedali a tak nebylo náhodou, že spoustu z nich si je tehdy dováželi z Maďarska, kde byl trh trochu otevřenější, o Martenech se nedá mluvit ani po revoluci i pro ně se muselo do Německa. O faktu, že většina skins byli bývalý punkáči (nebo to ti, kdo sice měli rádi punk ale ne jeho modu) se asi ani nemá cenu zmiňovat, jelikož to platí v podstatě do dnešních dnů. Ovšem asi nejzajímavější část knihy je ta pojednávající o porevolučních letech, kdy končí éra, kdy skins a punx seděli v hospodě u jednoho stolu a společným nepřítelem byli komunisti. V té době začíná pozvolné dělení, kdy se část punkáčů začíná přiklánět k rodícímu se anarchistickému hnutí, které se stává jejich novým nepřítelem. 


Většina historek se neustále motá kolem bitek s anarchisty, Cikány nebo Větnamci, kteří se později nebáli bránit i mačetami, proto musím říct, že většina kapitol jsou si celkem podobné a ve své podstatě neustále o tom samém. Dočtete se tu i o ideologické zmatenosti tehdejších skinů, vzhledem k jejich věku (16 - 20 let), kdy tu stáli vedle sebe čeští fašisti, white power skins a postupně se rodící naziskins, pradoxně kališníci byli v Praze v menšině i přesto, že tu působil Orlík. Zajímavostí, i když ne tak překvapující je, že tehdejší policie se skinheady sympatizovala a většině útoků nechávala volný prostor a i vyhulenec J.X. Doležal a někdejší kandidát na prezidenta Vladimír Franz se snažili tehdejší skinheady nějakým způsobem podchytit a vytvořit z nich něco na způsob "občanských hlídek". Otázkou je jak by to dopadlo, když vezmeme v potaz věk většiny tehdejších skinů. Přístup policie se změnil v okamžiku, kdy začalo přibývat konfliktů s anarchisty a napadání punkáčů. Za zmínku stojí i popis tehdejší porevoluční Prahy, kdy tu chyběly davy turistů, večerní Praha zela prázdnotou, protože tu nebyly kluby a moc se toho, kromě vysedávání v hospodě, občasných koncertů a fotbalu dělat nedalo. Většina hospod totiž zavírala v 11 hodin, kromě vinárny Orlík, kam se tehdy chodilo. Na druhou stranu fungovaly odpolední diskotéky, což je dnes už minulost, kam chodili skinheadi dělat bordel. Další věc co mě celkem zaujala je, jak se tehdejší scéna dělila na party podle toho v jakých hospodách se scházeli a tak byla Praha rozdělená na několik skupin, nejen podle čtvrtí ale i věku, kdy ti mladší v některých hospodách nebyli vítáni. Z knihy se dá také částečně vyčíst i vývoj čs. anarchistického hnutí, které se stalo v letech 1991 - 1992 uhlavním nepřítelem, a i když ze začátku anarchisti tahali za kratší konec, postupně začali vracet úder, viz. bitka v Opletalově ulici a 1. Máj 1992 na Letné (ze kterého je i video na youtube). Co mě překvapilo bylo celkem hojné rozšíření (alespoň podle vyprávění v jednotlivývh kapitolách) redskins v čerstvě porevolučním Československu, autor si tu dokonce vypůjčil rozhovor s bubeníkem Opozice, což byla tehdy jediná redskin kapela u nás. 


Samozřejmě nechybí kapitola věnovaná Orlíku, Bráníku a Třem sestrám (které v té době hrály pro skiny) a dalším kapelám, které měli co dočinění se skinheady. Dočtete se tu i o dnes již legendárním festivalu v Bzenci, kde začalo první dělení, kdy se spoustu lidí začalo vymezovat proti postupně se šířícím nazi tendencím a hajlování. Podle autora Landa nebyl v té době takovou autoritou, jak by se mohlo z dnešního pohledu zdát a jak už jsem psal o pár řádků výše i kališníků bylo v Praze minimum, naopak Praha začala daleko více hnědnout, což byl důvod k ukončení činosti Orlíku. Kniha končí rokem 1992, kdy upadá boom skinheadů v Československu, kdy se do hnutí začalo přidávat hromady lidí a pozérů, kteří do té doby poslouchali např. metal a ze dne na den si vyholily hlavu a sehnali bombra. Bohužel i autor se přidal k tehdy postupně převažující většině. Nejvíc mě dostalo, kdy při útlumu scény na konci roku 1992 popisuje sborové hajlování na Spartě, jako "kratochvíli", proto je potřeba tuto knihu brát s jistým odstupem a nadhledem. Na druhou stranu netvrdil bych, že jde o ideolgicky zkreslený popis tehdejších skinheads, protože první vlna skins u nás byla prostě taková a velká většina se opravdu přikláněla ke krajně pravicovým názorům, které po 40 letech komunistické totality mnoha mladým lidem imponovaly, nicméně u některých historek, týkajících se jednotlivých bitek a konfliktů mi přišly počty lidí trochu nadsazené ale po faktické stránce se nedá tomuto dílu moc vyčíst. Na druhou stranu nebylo by na škodu vyjádření a pohled dalších postav z té nefašistické části scény, co tu dobu zažili a co mají i dnes k začátkům skinheads v Československu co říct. Porevoluční doba byla prostě taková a v jistém smyslu i zmatená a s faktem, že tehdejší skini byla banda rasistických zmrdů dnes nic nenaděláme, ať se nám to líbí, nebo ne a s tímto je potřeba k této knize přistupovat. Závěrem snad doporučím, pokud nechcete koupí této knihy podporovat předního českého nácka, radši si pro ní zajděte do knihovny, protože vzhledem k tomu, že jí Filip Vávra vydal vlastním nákladem, tak si můžete být jistí, že peníze jdou přímo jemu.

neděle 25. března 2018

Kortatu.... Rock Radikal Vasco!

V našich středoevropských končinách asi nejde o zrovna nejznámější kapelu ale věřte, že ve Španělsku jde o podobnou kultovku, i když z odlišného politického spektra, jako např. u nás Orlík. Zkrátka kapela, kterou v tamním regionu zná skoro každý, kdo kdy přičichnul k punku nebo oi! Kortatu přišli v prvních letech po smrti Franciska Franca, kdy se Španělsko vzdalo diktatury a i represe ze strany státu, směrem ke Kataláncům a Baskům, kteří se nikdy za součást Španělska nepovažovali, "opadly". Možná právě proto se do jejich tvorby tolik odrážel baskický nacionalismus, který byl ovšem vždy pevně spjat s levicovým smýšlením, což je něco co si v Čechách málokdo z nás umí představit. V 80. letech byli součastí nové vlny kapel, kterou inspiroval britský punk a které se začalo v tamních podmínkách říkat Rock Radikal Vasco. Toto hnutí združovalo kapely, které už předtím stály v opozici frankistickému režimu a jeho hodnotám. Nejen do baskické ale i do španělské scény přispěli jak svým politickým postojem ale i hudebně, protože byli pravděpodobně první kapelou, která španělskému publiku představila ska a dub. Kortatu vznikli v roce 1984 v Irúnu v Baskicku, pod vlivem dojmů z koncertů The Clash v San Sebastianu a The Beat v Bilbau a faktem zůstává, že jejich přístup, kdy míchali ska, reggae, punk a rock je důkazem, že The Clash v nich zanechali hlubokou hudební stopu. Kapelu založili bratři Fermin a Iňigo Munguruzovi. Původní setava byla následující: Fermin (kytara / zpěv), Iňigo (basa) a Mattin (bicí), kterého brzy nahrazuje Treku Armendariz, tímto vzniká pevné jádro kapely, které vydrží, až do jejich rozpadu v roce 1988. V roce 1985 vydávájí první demo nahrávku, kde se objevují songy "Mierda de Ciudad" (cover původně od Business - Drinking and Driving), "El Ultimo Ska" a "Hay Algo Aquí, Que Va Mal" (což je další cover, původně od The Specials - Doesn't Make It Alright). V tom samém roce začínají aktivně koncertovat po celém Baskicku ale i mimo něj, začínají hrát pravidelně v Madridu a v Barceloně ale i dalších městech. V květnu 1985 také zahráli, společně s kapelou Barricada, koncert ve věznici Martutene. S tímto vystoupením se pojí i vznik jejich asi nejznámějšího songu Sarri Sarri. Několik měsíců po jejich vystoupení právě z této věznice utíkají vězni, spisovatel Joseba Sarrionandia (který se ukryl do reprobendny po jednom hudebním vystoupení pro vězně) a Iňaki Pikabea, kteří byli napojeni na baskickou Etu. Kortatu společně
s Barricadou jsou vzhledem k jejich politickému postoji obviněni z napomáhání, nebo minimálně přispění k jejich útěku. Jelikož jim soud vinu neprokázal, vyšli od soudu jen s nařízením o zákazu vstupu a přiblížení se ke všem věznicím po celém Španělsku. V polovině roku 1985 se vrací do studia aby natočili svojí první desku self-titled album Kortatu. Ještě měsíc před tím natáčí k písni Sarri Sarri (původně Chatty Chatty od Toots & Maytals), která pojednává o útěku Sarrionandi a Pikabei svůj jediný videoklip. I když Baskové zpěvák Fermin Munguruza celé album nazpíval ve španělštině, kromě tracků "Zu Atrapatu Arte" a "Tolosa Inauteriak". V roce 1986 se konečně vydávají za hranice Španělska a dostávají se do Švýcarska, Německa a Holandska. Vychází jim druhá deska El Estado De Las Cosas (opět nazpívaná španělsky), kde se poprvé ve Španělsku objevuje dub, konkrétně dub verze tracku Desmond Tutu z první desky. Na této desce se také objevují nový hosté Jabier Munguruza (harmonika) a Josetxo Silguero (saxofon). Kortatu mají ještě jeden význam, čas od času vystupovali v trikách Redskins a na nejedné staré fotce můžeme vidět kapelu (minimálně Fermina a Iňiga) v bombrech a martenech, čili myslím, že je jasné odkud vítr vane. Byli jednou z prvních kapel ze které vychází španělská levicová skinhead scéna, která je na jihu poměrně silná, stačí se podívat do Katalánska nebo na sever do Baskicka. Měsíc po vydání jejich druhé desky se opět vydávají na tour po Evropě, kdy navštíví opět Švýcarsko, Německo a Holandsko. V roce 1987 se jim, kromě tour po Francii a Itálii podařilo dostat i za železnou oponu do Polska, kde dokonce poskytli rozhovor místní televizi. Kapela byla už od samého začátku pod tlakem, aby natočili celé album v baskičtině a tak v roce 1988 vychází jejich třetí deska Kolpez Kolpe, která je podle mnohých fanoušků považována za jejich nejlepší album. Na této desce se už objevují náznaky budoucího směřovaní po rozpadu kapely. Dá se tu najít rap v podobě songu A.E.K ko beteranoak, reggae (Kolpez Kolpe) ale i dechová sekce (Oker Nago, Etxerat). V tom samém roce vydávají živák Azken Guda Dantza, což byl zároveň jejich poslední 280. koncert, který odehráli v Anaitasuna Pavilonu v Pamploně. A co vedlo k rozpadu tak úspěšně rozjeté kapely? Nebyla to jejich učást v sandinistických jednotkách v Nikaragui, jak praví jedna z mnoha urban legend, která o Kortatu koluje, i když je pravda, že jako kapela Sandinisty podporovali a dokonce už na prvním albu jim věnovali
song Nicaragua Sandinista. Pravým důvodem bylo podle slov samotného Fermina Munguruzy, jednoduše vyčerpání. Kapela nahrála za 4 roky 3 alba a odehrála téměř 300 koncertů, což je množství, které se některým kapelám nepodaří ani za deset let. Krátce po rozpadu Kortatu začal Fermin Munguruza pracovat v radiu, kde moderoval vlastní pořad Igo bolumena! Ovšem to ještě nebyl úplný konec, Kortatu se měli brzy transformovat v úplně novou kapelu, která se během 90. let také stala pojmem ve španělské undergroundové scéně. Tou kapelou byly Negu Gorriak, které založil Fermin společně s Iňigem a bývalým členem Kortatu Kakim (který produkoval jejich poslední desku) v roce 1990. Později se přidali ještě další muzikanti, až se sestava ustálila na pěti členech. V roce 1991 zakládájí vlastní nezavislý label Esan Ozenki Records, který funguje dodnes a na kterém vydali většinu svých desek. Stejně jako ke Kortatu i k založení Negu Gorriak vedla inspirace jinou kapelou a to hiphopovými Public Enemy, které viděl Fermin v roce 1988 na koncertě v Paříži a byl, stejně tak jako ostaní členové, jejich velkým fanouškem. To se samozřejmě promítlo i do jejich muziky. Negu Gorriak totiž kombinovali hned několik stylů dohromady, rock, punk, hiphop, rap a reggae a narozdíl od Kortatu zpívali už jen výhradně v baskičtině. Co se ovšem nezměnilo bylo jejich politické poselství, které bylo stále spjaté s baskickým separatismem a levicovými postoji. Jak už jsem psal i Negu Gorriak se zapsali do "španělského" udergroundu 90. let ale to už by byla kapitola o úplně jiné kapele. Za zmínku určitě stojí i samotný frontman Fermin Munguruza, který nejen, že byl aktivním muzikantem a v obou kapelách hnacím motorem ale své politické přesvědčení dokázal ventilovat i mimo kapelu. Už v dobách Kortatu byly znát sympatie se separatistickou stranou Herri Batasuna a jako jeden z mála členů kapely uměl baskicky, protože výuka baskičtiny byla během Frankovi diktatury na školách zakázaná. To je možná i jeden z důvodů, proč se v jeho pozdějších solo projektech objevuje pouze baskičtina. Objevil se několikrát i jako host na deskách kapel jako Banda Bassotti, Inadaptats, Kaos Urbano nebo Mano Negra. Jeho dnešní tvorba po rozpadu Negu Gorriak v roce 2001 je už někde úplně jinde, politický podtext z ní sice nezmizel ale jde spíš o mix reggae, ska v kombinaci s etnem, tradiční baskickou a španělskou lidovou hudbou, junglem a elektronikou. A jaký odkaz po sobě Kortatu zanechali? Právě spojení separatismu, vlastenectví, antifašismu a jasně daných levicových postojů, které je typické pro mnoho dnešních španělských kapel, je jasným důkazem o jejich dědictví. Stačí se podívat na kapely jako např. dnes už nefungující Opcio-K95, Keltoi! z Galicie, Pilseners, Inadaptats a vůbec celou katalánskou scénu, o kapelách z Baskicka nemluvě a dáte mi za pravdu.


 v minutě 39:49 můžete vidět Kortatu při interview v polské televizi v roce 1987

úterý 6. března 2018

Nové splitko What We Feel & Mister X je venku!

V polovině února vyšlo u německého Fire and Flames Music split album ruských What We Feel společně s běloruskými Mister X. Asi nemá cenu nějak blíže představovat tyto dvě kapely, které patří ke špičce východoevropské scény. What We Feel původně z Moskvy si za těch 13 let na evropské hardcore scéně vybudovali už poměrně slušné renomé a několikrát jsme měli možnost vidět je i u nás. Zatím poslední počin splitko Here To Stay, na kterém se podíleli společně s Moscow Death Brigade, vydali v roce 2015. Tento rok se dali dohromady s běloruskými Mister X, kteří tentokrát zastupují východoevropský oi! Mister X reprezentují ve vlastní zemi malou ale za to poměrně aktivní SHARP scénu. Zatím poslední desku Until The End vydali v roce 2016, v kooperaci několika polských a ruských labelů. Nové splitko nese výstižný název All Against All a každá z kapel je tu zastoupena čtyřmi songy. Album je k dostání klasicky, jak na CD tak i na vinylu zde.

pátek 2. března 2018

Report


The Offenders & The Chancers - (24.2. 2018) Plzeň - Buena Vista

Musím říct, že na to jak byl začátek letošního roku na akce a koncerty dost skromný, tak únor vše vynahradil. V polovině února zavítali do Prahy Lions Law z Francie společně s německými Aggresive za podpory domácích Crossczech a pardubických Proi!ektů. Týden na to se konala další akce, kterou by bylo škoda vynechat, tentokrát ale mimo Prahu. Jelikož moje "konexe" sahají až do Plzně, zlanařil jsem "Přistěhovalce", který dostal propustku od manželky a vydali jsme se směr hlavní město piva, kde už nás očekával náš dlouholetý kámoš "Asta", který nám poskytnul nocleh. Chancers jsem viděl nedávno, když předskakovali Mr. Symaripovi koncem prosince ale Offenders jsem měl možnost vidět po zhruba 6 letech, od té doby nahráli hromadu nového materiálu, který jsem ještě neměl možnost slyšet naživo, proto jsem neváhal ani minutu a bylo hned jasno, co s víkendem. Koncert je ohlášený na 21:00 v klubu Buena Vista, kde už se párkrát odehrál plzeňský northern soul allnighter, pod taktovkou DJs z Pilsen Owls of Soul. Krátce před osmou vyrážíme na místo konání. Po cestě si všímám jedné zásadní věci, na to, že je sobota večer na ulici ani živáčka, nevím třeba se v Plzni kalí v neděli? Dorážíme na místo, kde jak zjišťujeme není ještě ani noha a celá akce se teprve připravuje a tak jsme ze sálu "vykázáni" se slovy "kdo jste?" a posláni do vedlejšího baru, kde by člověk slyšel i trávu růst. Tudíž náš stůl se okamžitě stává tím nejhlučnějším. Zhruba po deváté hodině se začíná klub pomalu plnit, i když na můj vkus lidí mohlo být klidně víc. Vstup za příjemných 190 kč, což je cena, která by v Praze patřila do kategorie science-fiction. Jako support vystupují Chancers, kteří už skoro rok a půl hrají bez Simona, který co si budem nalhávat, byl ikonou kapely a Chancers byli hlavně Simon. Nicméně musím říct, že Marco zastal post zpěváka celkem obstojně a kdo má Chancers naposlouchané trochu víc, tak ví, že za mikrofonem se objevil čas od času už v minulých letech (alespoň na deskách). Chancers zahráli více méně standartní set, jako na konci prosince v Crossu, proto bych se opakoval. Za zmínku stojí snad jen to, že po letech zazněl song Recombine z jejich druhé desky Friendlyfire, který jsem ani já neslyšel asi tak 150 let. Samozřejmě, že ke konci nechyběly covery Police & Thieves od The Clash a jejich poslední novinka Fight Dem Back, což je vlastně taky cover. Pár přídavků a konec.... Ani nevím jak jejich vystoupení hodnotit? Chancers prostě umí i bez Simona! My se opět přesouváme hlučit do "tichého" baru, kde už po asi čtvrtém cidru přecházím na normální palivo - pivo. Zhruba po dvaceti minutách nastupují Offenders. Těžko říct, jestli se o nich dá ještě mluvit jako o italské kapele, když z původních členů zůstal jen bubeník a zpěvák/kytarista a celá kapela už několik let působí v Berlíně. Na druhou stranu jde o detail, důležité je, že v lednu vydali nové album Heart Of Glass, které se jim na rozdíl od totálně odfláknuté desky X z roku 2015, celkem povedlo, takže jsem byl hodně zvědavý jak se předvedou. Offenders se na koncert vybavili ve vší parádě, na stěně za podiem vysela obrovská plachta s nápisem Offenders, což byl vlastně přebal jejich nové desky a od chvíle, kdy jsem je viděl naposled chybí klávesák, takže teď už jde opravdu jen o skank'n'roll :D K jejich vystoupení bych v podstatě neměl jedinou výtku, až na jednu jedinou, která se týká zvukaře, který si asi neuvědomil, že i když jde o ska, tak
přecejenom Offenders jsou kapela založená hlavně na kytarách a ne dechách a tak celý koncert byla druhá kytara těžce podzvučená a skrytá někde v pozadí. Jinak předvedli kvalitní show plnou mixu 2tonu, rock'n'rollu a punku, jak se na Offenders sluší a patří. Zazněli jak starší věci jako např. Psycho Jorney, Coventry Rebels, Time For Glory, Berlin Will Resist ale i ty novější, jako např. St. Pauli a samosebou nezapoměli ani na nové fláky z aktuální desky, za mě nejlepší byla Fallin', ze které podle mě bude jejich další hitovka, i když na druhou stranu, v tom množství alb, které vydali za těch víc, jak 12 let se stejně rychle ztratí. Hodně velkou radost mi udělali songy z jejich pravěku Action Reaction a hitovka největší na kterou si zahulákalo hodně lidí v publiku Hooligan Reggae. Musím zmínit jeden rozdíl, který vidím oproti Praze, nechci aby to vyznělo, že je Praha ve všem a za všech okolností lepší, ale pokud srovnám celkovou atmosféru a nadšení lidí, tak Plzeň mi přišla trochu, jako kdyby tady chípnul pes. Možná to bylo i prostorem, protože Buena Vista je celkem velký sál a menší množství lidí se tu prostě rozprostře a tak vlastně není možnost aby se vytvořil větší kotel, jako když stejné množství lidí narvete do prostoru jakým je např. pražská Sedmička. Na druhou stranu nechci plzeňákům křivdit a tvrdit, že by stáli jak solný sloupy a koncert si neuměli užít to určitě ne. Co bych na Offenders ještě pochválil, je to, že hlavně hrají a nekecají, jako v případě saxofonisty z Chancers, který toho mezi jednotlivýma trackama nakecá hodně. Na tuhle adresu byla vtipná uštěpačná poznámka z publika, kdy někdo zahlásil: "Dělej hraj vole, tady nejsi na Mighty Sounds". Největší pecka ovšem přišla na konec. Potom co si publikum vyřvalo přídavek, přišli Offenders s nášupem v podobě ska verze White Riot od The Clash ale korunu tomu nasadili až punkovou verzí Tainted Love od Glorie Johnes, kterou většina lidí zná spíš ve verzi od Soft Cell. V životě by mě nenapadlo, že se dá tahle skvělá soulová pecka předělat do punku a už vůbec by mě nenapadlo, že může znít tak "brutálně". Jen škoda, že na žádné z jejich desek jí nenajdeme, protože nahrání by si určitě zasloužila. Offenders nezklamali ani tentokrát, dostal jsem přesně to, co jsem čekal. Pro mě je ta kapela do určité míry jedinečná a jejich přístup ke ska, i když se může někomu zdát, že jde jen o obyčejný skapunk, mi příjde hodně originální a jejich vystoupení stojí za to. Bohužel po koncertě se žádná pouštěčka nekonala, takže se většina osazenstva hodně rychle rozprchla, až v klubu nezůstal, kromě samotných Offenders vůbec nikdo. Dle slov "Asty" v Plzni prý jev celkem běžný, konec koncertu a tradá pryč... Poseldní tečkou bylo, když někdo na baru pustil Ska-P, což já osobně považuji za urážku veškteré muziky "na druhou dobu", takže dopijíme pivo a razíme taky pryč. Poslední zvláštností toho večera bylo, když jsem se musel registrovat jako "hráč herny", jen proto abych nám mohl v místním nonstopu koupit pár lahváčů na byt.

pondělí 19. února 2018

Green Smatroll představují nové singly

Green Smatroll jistě nemá cenu nějak blíže představovat, v prosinci oslavili 15 let na scéně koncertem na pražské Sedmičce, kde zároveň představili nové singly Stolen Nights a Clint Eastwood, které koncem ledna zveřejnili na svém bandzone profilu. Zároveň jde o předzvěst nové desky, na kterou se v současnosti připravují. Po skoro pěti letech, od jejich účasti na kompilačce Our Music, Our Scene, kdy už se zdálo, že usnuli na vavřínech se dočkáme nových věcí. Zároveň tak vytvoří "rekord" mezi českými ska kapelami v nejdelší pauze mezi deskami :-D Nové singly najde k poslechu zde

úterý 13. února 2018

Rozhovor - Pauline Black (The Selecter)

Dlouhou dobu se tu neobjevil převzatý rozhovor, tentokrát jsem přeložil interwiev s Pauline Black, zpěvačkou legendárních The Selecter. Rozhovor byl původně pořízen pro web axs.com v říjnu 2016 a srpnu 2017, během tour po USA. Jak je vidět silné politické poselství se z 2tonu nevytratilo ani po skoro 40 letech a i znovu obnovení The Selecter stále dokažou reflektovat dění kolem sebe.










Pro ty z nás, kdo byli v 80. letech fanoušky ska, když tu byly na tour The Selecter společně s Madness a The Specials, můžeš nám prozradit co vás přivedlo zpátky k náhrávání nové muziky a tour?

Vrátili jsme se ke koncertování v roce 2010 a od té doby jsme vydali celkem tři alba a důvod proč jsem se rozhodli se vrátit? Někteří naši současníci byli rádi, že jsme součástí hudebního dědictví, což je sice fajn ale cítili jsme, že je důležité se už přesunout ze škatulky "veteránů" a začít psát nové věci. Stále hrajeme songy z alb "Too Much Pressure" a "Celebrate the Bullet" ale to bylo před 37 lety a cítili jsme jako umělci, že je potřeba začít tvořit novou muziku a ne žít jen z minulosti. Byla to výzva ale šli jsme do toho. V roce 2011 jsem napsala knížku vzpomínek "Black By Desing" a zdálo se, že je potřeba znovu představit ska nové generaci, protože rasově smíšená kapela se zpěvačkou v čele, je brána dnes úplně jinak, než před 40 lety. Vždycky jsem milovala hudbu, která je trochu alternativní a oslavuje jiný sound, než to čím nás krmí přes X-Factor a mainstream. Cítím to tak, že nejlepší lidi můžeš potkat na kraji většinové společnosti, podobně jako pro mě nejlepší hudba, která je taky na okraji pozornosti.

The Selecter se vždy ve svých textech zabývali tématy jako rasové rozdíly a rovnost. Náš svět je opravdu rozdělen, zdánlivě v neustálém chaosu z Brexitu v Anglii a Trumpa tady v USA. Jak jste se jako kapela dokázali po tolika letech držet vlastního poselství?

Naše poselství nebylo nikdy bezvýznamné, tohle poselství tu bylo už předtím, než přišel 2tone. Vždycky byl nějaký problém, nebo ne? Vždycky tu byla mezera v řešení ekonomických a sociálních problémů. Začala jsem si to uvědomovat při Hnutí za občanská práva v Americe, když mi bylo 15 a to hodně ovlivnilo, jak jsem vnímala svět a jak se cítím v životě. Pokračujeme v tom aby jsme tohle poselství dostali dál, tím nejlepším způsobem, naší muzikou.

Cítila jsi někdy, že k znovuobnovení The Selecter přispěl  všechen ten tlak a neklidná doba, ve které se teď nacházíme... Vzestup UKIP a krajní pravice v Británii, Brexitové fiasko a hnutí Black Lives Matter v Americe?

Ne, ale je naprosto fantastické vidět, jak všichni lidé přicházejí aby hlasitě vyjádřili NE střílení lidí policií. Četla jsem, že tento rok bylo zastřeleno kolem 100 lidí. Zákon sám o sobě dělá toto číslo ohromující. Jsem tu už dlouho a viděla jsem o čem bylo Hnutí za občanská práva, všeho, čeho dosáhlo bylo, jen díky usilí a boji, ne tím, že budeme poslušní a jen sedět na zadku a já vždycky budu stát za mými černými bratry a sestrami, ať jsou kdekoliv. Pokud jde o Velkou Británii po Brexitu, připadalo mi, že právě pravici naklonění jedinci byli schopní přijít a ze všech problémů obviňovat imigraci. Británie by nebyla tam, kde je dnes nebýt imigrace, Amerika by nebyla tím, čím je dnes nebýt imigrantů, stejně jako Austrálie. Proč si tito pomatenci myslí, že je to špatně, opravdu netuším? Znáte to období, kdy se léto pomalu mění v podzim?

V říjnu vám vyjde nové album Daylight, s jakými tématy se chystáte na této nové desce přijít?

Jsou to podobné témata o kterých by mluvila jakákoliv jiná 2tone kapela. Samozřejmě je tam hodně antirasistických a antisexistických postojů ale také i hodně radosti. Song Daylight je o čemkoliv co se zrovna ve světě děje; slunce každý den vyjde ale je to dvojsmyslná píseň, světlo svítící si na problémy jako např. rasismus, které dnes stále existují.

Frontline je úvodní singl z nové desky, ke kterému máte také zajímavé video. O čem je tento song a jak jste přišli ke konceptu toho videoklipu?

Přední linie protestu se dnes změnili, dnes je to jiné. Za cenu mobilu a přístupu, který ti umožňuje tvůj smartphone. Jsme bombardováni tuny inzerátů a reklam na bezplatný kredit, to a tamto a tohle.... Nepotřebuješ sledovat zprávy na svém smartphonu, můžete sledovat zprávy, jak se odvíjí přímo před vašima očima v reálném čase. Což je na jedné straně celkem děsivé ale, když se nad tím zamyslíte je to velký pokrok.

Co jsi poslouchala za muziku, když jsi vyrůstala, která muzika tě do toho všeho dostala?

Při dospívání jsem viděla, jak celá ta myšlenka "black is beautiful" se krásně rozvijí a rozkvétá. Soul byl pro mladé černé dívky, žijící v té době v převážně bílém Londýně (smích), jako dar z nebes. Lidé jako Bob Dylan a Joni Mitchell mě ovlivnili hlavně svojí politickou prací a písněmi. Mám to z obou stránek muziky a nakonec se to přetavilo do toho co děláme dnes.

The Selecter vytvořili v podstatě další verzi soulu smíchanou s 2tonem a ska!?

Přesně tak. Reggae se ke mě dostalo v polovině 70. let s Bobem Marleym a jeho politicky uvědomělými texty a všechny tyto předchozí vlivy zformovali to, jak jsme chtěli dělat muziku. Na 2tonu jsme nechali náš vlastní podpis, když jsme to všechno dali do jednoho tavícího kotle hudebních vlivů, a tak přišli na svět The Selecter.


ENGLISH



For many of us who were fans of ska back in the 80's when The Selecter was touring with Madness and The Specials can you tell us what brought you back to recording new music and touring?

We came back to touring in 2010 and we have released three new albums since and the reason we did is because some of our contemporaries were happy to be heritage style bands which is fine but we felt that it was important to move beyond "heritage music" and write new songs. We still play songs from "Too Much Pressure" and "Celebrate the Bullet" but that was 37 years ago, well 30 back then we felt that as artists even if it's just for yourself, it's important to create new music and not to live just from the past. It was a challenge but we did it. I'd written a memoir "Black By Design" (2011) it seemed to re-introduce ska to a new generation. A mixed race, female-fronted band it's ideal now. I have always loved music that celebrates different sounds and alternative to what feed to us through X-Factor and the mainstream. I feel you meet the best people in out on the edges of society, similarly the best music for me is on the margins.

The Selecter has always tackled subjects of race and equality. Our world is really divided and seemingly in constant turmoil with Brexit in the UK, Trump here of course. How have you guys been able to stay on message for so many years as a band?

Our message has never been irrelevant. Our message was around before 2tone came around. There's always been a problem, hasn't there? There's always been a disconnect a real disconnect with either economic or social issues. I came up during the civil rights movement here in America when I was 15 years old and that impacted how I felt about the world and how I felt about life. We're continuing to get that message out the best way we know how by our music.

Did it ever feel like it was too much pressure to reform The Selecter given the troubling times we find ourselves in... the rise of UKIP and the far-right in the Britain, the Brexit fiasco and the Black Lives Matter movement in the USA?

No, but it's absolutely fantastic for us to see how all these people are coming out to say NO to people being gun down by police. I read that it was something like 100 people this year being shot. The law of averages alone makes that figure astounding. I have lived a long time and I saw what the civil rights movement was about, all those things that the movement achieved they all came through struggle. Not sitting down and being nice. And I will stand with my black brothers and sisters wherever they may be. As for the UK after Brexit it felt like right-leaning people were able to just come out and blame immigration for all their problems. Great Britain would not be one it is without immigrants. American would not be the country it is today without immigration, same as Australia. Why these muddled-headed people think it's a bad thing, I don’t know? You know that time of the year when summer turns to autumn?

You have a new album Daylight coming out in October. What are some of the themes you explore on this new album?

There are similar themes that any 2tone band would be talking about on this album. Obviously, there's a very anti-racism, anti-sexism stance. There's also a great joy to this album. The song "Daylight" is about whatever really happens in the world; the sun is still coming up tomorrow. But it's still a double-edged song, shining light on problems like race issues that still exist today.

The first single off the new album is "Frontline" which also has an interesting video. What is the song about and how did you come up with the concept for the video?

The frontlines of protesting have changed, there's a different frontline today. For the price of a mobile phone and access with your smart phone, there is the new frontline. We're being bombarded with ads, commercials, ads for free credit, ads for this that and whatever.... You don't need to watch the news anymore with a smartphone; you can watch the news as it unfolds right in front of your eyes in real time. Which on the one hand, it's quite scary but if you think about it, that's quite a big development. The frontline is ever moving.

What music were you listening to growing up that made you want to get into music?

Growing up I saw that whole idea of "black is beautiful" develop and blossom eventually. Soul music was manna from heaven for little black girls that lived in a predominately white town in London (laughs). People like Bob Dylan and Joni Mitchell had an impact on me with their political work and songs. I got it from both sides of music, and that translates into what we do today.

The Selecter created another version of soul music with 2tone and even ska music.

Well, yes exactly. Reggae came along for me in the mid 70's with Bob Marley and his politically conscious lyrics and all those previous influences formed how we wanted to make music. We made our own stamp on 2tone music. When we all put it together in a whole sort of melting pot of musical influences, that's how we came up with The Selecter.

pátek 2. února 2018

P.M.S 84

V dnešním profilu bych rád představil poměrně mladou kapelu z amerického Portlandu, P.M.S 84. Tahle čtyřčlenná banda je takovou učebnicovou ukázkou toho co si představím, když se řekne UK82, protože inspirace druhou vlnou britského punku a kapelami jako Discharge, Chaos UK, Partisans, Anti-Nowhere League, Oi Polloi, Amebix nebo GBH se v nich zkrátka nezapře. O to zajímavější, že zrovna ve Státech, kde má hardcore přecejenom větší tradici a vliv se dá také najít něco inspirováno Británií. V jejich muzice je přesně to co, podle mě charakterizuje tuto odnož punku, energie, údernost, agrese, tempo, uřavný vokál a chuť nakopat systém pořádně do prdele. Zkrátka punk z kterého je cítít atmosféra 80. let, bodliny a číra, někde ve squatu na kraji Londýna a koncerty pro pár lidí ve špinavym sklepě. Přesně tohle ve mě evokují P.M.S 84.... poctivý špinavý nasraný a agresivní punk, který dokáže kolem sebe pořádně kopat. Víc asi ani nemá cenu jejich muziku popisovat, protože mi dáte za pravdu, až je uslyšíte sami! Za poměrně krátkou dobu jejich fungování stihli odjet už i tour po Evropě, kdy navštívili Itálii, Slovinsko, Chorvatsko, Maďarsko, Rakousko, Čechy, Německo, Norsko, Švédsko, Belgii, Francii a Španělsko a to celé během necelých tří týdnů v dubnu 2017, kdy si stihli zahrát např. s francouzskými RIXE, se kterými odjeli část tour. K jejich diskografii se toho zatím moc napsat nedá, první demo o šesti tracích vydali v roce 2014, druhé o dva roky později a v tom samém roce self-titled singl na 7". V roce 2017 jim vyšlo mini-album Easy Way Out, což je zatím jejich poslední počin. Pokud si tedy libujete ve staré UK škole 80. let a poctivém pogo punku, tak vám můžu P.M.S 84 vřele doporučit..... Konec konců, přesvěčte se  sami!

https://pmseightyfour.bandcamp.com/

neděle 21. ledna 2018

Recenze

The Offenders - Heart of Glass

Představovat The Offenders asi nemá moc cenu, za těch 12 let se vryli do paměti nejednoho fanouška, původně italská kapela, působí už několik let v Berlíně, který se stal dočasně jejich druhým domovem. U nás jsme je mohli vidět už nesčetněkrát a můžu říct, že pokaždé to stálo za to. Letos v lednu přišli se svojí celkově už sedmou deskou Heart of Glass, která přišla, po více jak dvou letech od alba X, které já osobně považuji za jejich nejslabší kousek. Ovšem s novou deskou jakoby opět nabrali síly a vrátili se k tomu co započali na desce Generation Nowhere. Nový počin vyšel opět na zančce Destiny Records, jak na CD, tak i na vinylu a celkem na něm najdete 16 zářezů, jejich klasického 2tone ska míchnutého se špetkou punku a rock'n'rollu, jak jsme u Offenders zvyklí. Nečekejte proto nějaké velké žánrové přemety, Offenders si prostě jedou v tom, co jim jde nejlíp a co od nich většina fanoušků očekává a to platí i o albu Heart of Glass. Pojďme se tedy na Heart of Glass podívat podrobněji! K úvodnímu tracku Wie Get's, který otevírá celé album stihli natočit i video, takže tady nechám hodnocení na vás, ovšem mě asi nejvíc zaujal druhý song s názvem Fighters or Survivors, který začíná perfektní kytarovou vyhrávkou v intru a refrénech, která krásně nahrazuje melodiku dechů, což je přesně to co mám na Offenders nejradši, jinak jde o takovou kombinaci 2tonu, zakončenou pořádnou punkovou pogovačkou. Následující Hope As Drugs, je taková klasická melodická singalovka na druhou, v duchu The Offenders. Další Kott Is Not L.A. opět jen potvrzuje, že melodická kytara je nejsilnější stránkou kapely, schválně se do ní zaposlouchejte v refrénech. Nemůžu si pomoct ale tu melodiku mají prostě v merku, jejich kytarista je prostě génius, což dokazuje v tracku Fallin', který je opět takovu melodičtější věcí s krásnou vyhrávkou. Missing the Dawn s punkovějším záčátkem je dalším potvrzením, toho o čem tu mluvím, takže se nebudu opakovat. V Set Fire můžeme slyšet menší inspiraci legendárními The Specials, stejně tak jako v posledním songu Sons of Specials, který pokud to chápu dobře, je právě takovu poctou této 2tone legendě. To jsou podle mě ty nejsilnější tracky, pak tu samozřejmě máme pár věcí do tuctu, které sice neurazí ale dost splyvají do jednoho, ale to už tak bývá, když se snažíte do alba narvat víc, jak 15 tracků. Právě proto si říkám, že by nebylo na škodu udělat desku kratší ale za to, nabušenou hitovkami, protože právě ten zbytek jí ubírá dost plusových bodů. Songy jako Payday, Take me Home, Boots And Braces Don't Mean Racist (kde si nemůžu odpustit malé rýpnutí, protože tracků o tom, kde se skinheadi snaží ukazovat, že nejsou rasisti, je dost. Nic proti ale kde je vaše hrdost hoši, snad víte za čím si stojíte ne? Co si myslí většinová společnost vám může být u prdele ne?), One of This Times, Set Fire, nebo My Darling A.C.A.B vyzní dost lacině a je to škoda, protože jinak bych k nové desce neměl jedinou výtku. The Offenders na novém albu nabrali druhý dech (v porovnání s předchozí deskou) a i když v podstatě nepřišli s něčím novým, mě tahle deska docela baví, protože jsem dostal to, co od kapely očekávám. Že se dá kvalitní ska nebo 2tone dělat bez dechů nám dokazují už pěknou řádku let a troufám si říct, že v Evropě neznám kapelu, která by ke ska přistupovala podobně, jako oni, takže za mě 7 z 10.