sobota 23. září 2017

Punkrock in Crisis

Crisis nepatří zrovna k nejznámějším kapelám první vlny britského punku, za to hudebně jde o jednu z nejprogresivnějších kapel té doby. Zároveň to byla jedna z prvních politicky zaměřených punkových kapel, podobně jako např. Crass, ovšem rozdíl mezi Crass a Crisis byl především v politice. Zatímco Crass byli první anarcho-punkovou kapelou, která nebrala anarchii jenom jako symbol, Crisis vzešli z marxistického prostředí, což nebývá u punkáčů zrovna zvykem. Vznikli v roce 1977 v anglickém Guildfordu pod vlivem The Clash, od zbytku tehdejších kapel se lišili hlavně svým politickým backroundem, který vycházel z angažovanosti dvou zakládajících členů Douglase Pearce a Tony Wakeforda, kteří byli členy International Socialists (předchůdce britské Socialist Worker Party) a International Marxist Group. Díky tomu se jejich první koncerty odehrávaly v rámci různých kampaní, ve kterých měla prsty SWP. Crisis se lišili nejen politicky ale i hudebně od většiny tehdejších kapel (které se spokojily jen s třemi akordy), díky většímu důrazu na celkovou atmosféru a melodii jednotlivých songů a v mnoha ohledech tak trochu předznamenali vznik post-punku. Ze strany hudebního tisku se jim ale moc velké pozornosti nedostávalo a většinu věcí si vydávali na vlastním labelu Ardkor. Kapela vznikla z popudu kytaristy Douglase Pearce a basáka Tony Wakeforda (který už předtím hrál v kapele Backwater), pod vlivem nastupující punkové vlny a s jasným cílem ventilovat prostřednictvím kapely svoje politické názory. Do značné míry tak připomínají The Redskins, kteří byli také členy SWP a také se snažili prostřednictvím muziky, mezi britskou mládeží šířit svojí rudou "osvětu". K zakládající sestavě patřili také Insect Robin (bicí), Phrazer (zpěv) a Lester Jones (kytara). Jelikož byli napojení na pozdější SWP, jejich první koncerty se odehrávali v rámci kampaně Rock Against Racism, Antinazi League nebo při pochodech Right To Work, víceméně na těch nejrizikovějších místech. Ve svých počátcích se
také snažili prorazit hlavně v Londýně, kde se jim podařilo si zahrát s Sham 69, Slaughter & The Dogs nebo Adam & The Nuts se kterými si zahráli ještě několikrát. Ovšem koncerty s Sham 69, už i tak díky zástupu skinheadů, končící pokaždé bitkou nebyly pro levicové Crisis zrovna těmi nejjednoduššími. V roce 1978 vydávají svůj první singl No Town Hall, který vychází jako benefit proti výstavbě předražené radnice v Southwarku. O rok později přichází první personální změny, kdy odchází zpěvák Phrazer a bubeník Insect Robin a nahrazují je Dexter (bedňák a velký fanoušek kapely) na postu zpěváka a Luke Rendle na bící. Vzhledem k tomu, kde politicky stáli a s přihlednutím na celkovou situaci v Anglii koncem 70. let, je celkem logické, že se jejich koncerty neobešly bez bitek, útoků a předčasně ukončených vystoupení, tak jako např. při jejich koncertě v londýnské Acklam Hall, kdy nechyběli řetězy ani baseballové pálky, ovšem tady šlo podle vyjádření basáka Tony Wakeforda o místní bitku ve stylu "Brixton vs. Notting Hill". V srpnu 1979 se vydávají na tour po Norsku, společně s reggae kapelou Cygnus, které jim zprostředkovává SWP ve spolupráci s norskými socialisty. Ani tour po Norsku se neobešlo úplně bez problémů. Norsko bylo ze všech skandinávských zemí v té době tou nejkonzervativnější a na punkáče z Anglie tu ne všude byli připraveni, takže ne vždy se jim od místního publika dostalo vřelého uvítání. V tom samém roce vydávají druhý singl UK79 / White Youth, zároveň to byl první singl, který vyšel na jejich vlastní zančce Ardkor Records. Ačkoliv Crisis, podobně jako Crass patřili k rozvíjející se političtější odnoži punku, díky jejich socialistickému zaměření se s Crass neměli zrovna v lásce, i když postupem
času i samotní členové Crisis uznali, že stranická angažovanost nebyla zrovna tou nejlepší cestou a že Crass toho dosáhli daleko víc, než samotná Socialist Worker Party. V roce 1980
konečně vychází jejich první LP Hymns Of Faith, na kterém začínají být znát nastupující pochybnosti ze stranického fungování a i texty nepůsobí tak heslovitě jako na jejich předchozích singlech. V tom roce také přichází první větší krize. Z kapely odchází bubeník Luke Rendle a Doug s Tonym se začínají stále více věnovat vedlejšímu projektu Death In June, z kterého je později vyhozen Tony Wakeford, kvůli rozvíjejícímu se zájmu o pravicovou politiku. To byl prakticky konec Crisis. Death In June pokračovali v rozvíjení toho co hrály Crisis, ovšem jejich politická a stranická angažovanost vzala za své, což už bylo znát ke konci jejich kariéry, kdy Wakeford později přiznává, že do určité míry byli v rukou SWP loutkou. Posmrtně rok po rozpadu (1981) vychází singl Alienation / Bruckwood Hospital ale Crisis se už nikdy dohromady znovu nedali. Na víc, jak 30 let nebylo o Crisis slyšet, až v roce 2015 Wakeford zakládající člen kapely, zformoval novou sestavu "1984" a začali znovu hrát songy z dob jeho působení v Crisis a Death in June. Pokud vás tedy zajímá trochu víc, jak to vypadalo v britském punku na konci 70. let a vládnete angličtinou, můžete si přečíst rozhovor s basákem Tony Wakefordem na tomto odkaze.

DISKOGRAFIE

No Town Hall - 7" (1978)
UK79 / White Youth - 7" (1979)
Hymns Of Faith - 12" (1980)
Alienation / Bruckwood Hospital - 7" (1981)

pondělí 18. září 2017

Dead City Riot

Punk a reggae k sobě nikdy neměly zas tak daleko, jak by se na první pohled mohlo zdát. Už od dob, kdy hráli The Clash, Ruts, Stranglers a DJ Don Letts, který díky svým pouštěčkám postupně seznamoval britské punkáče s reggae, si byly tyto dva žánry celkem blízké, když ne hudebně tak alespoň ideologicky. A právě na reggae-punk bych se chtěl zaměřit v dnešním profilu. Tentokrát se přesuneme do Ameriky, konkrétně do města New London v Connecticutu za Dead City Riot, který považuju, za jednu z nejzajímavějších punkových kapel co jsem za poslední léta objevil. Určitě nečekejte reggae ve stylu Clash ani punk-reggae kombinace dalších sedmdesátkových kapel, jejich punk je už o něco dál a vychází spíš z pozdějších forem. Tohle pětičlenné kombo propojuje punk a reggae stylem, že by člověk řekl, že je to vlastně pořád jenom punk, možná s trochu jinou basovou linkou a podbarvený klávesami nebo nějaká "hardcorová" forma reggae. Jak ukazuje jejich předskakování Oipolloi v Quebecu v roce 2016, Dead City Riot stojí politicky tam, kde většina anarchopunkových kapel, takže význam textů tady hraje velkou roli. Kapela debutovala v roce 2013 sedmisinglovým self-titled EP u britského labelu Riot Ska Records. Rok na to následovalo první album A World Into Dust, na kterém se objevilo i pár songů z prvního EP a zatím poslední počin vydali v roce 2015 v podobě EP s víc, než výstižným názvem Die Hipster Scum. Kromě koncertů v USA a Kanadě za sebou mají i dvě evropská tour, při kterých navštívili Anglii, Holandsko a Německo. Po hudební stránce jde sice o reggae-punk, kde nechybí ani kombinace se ska ale i čistě punkové věci (hlavně na desce A World Into Dust)
ale reggae tady hraje spíš druhé housle a celé to stojí hlavně na punku, takže nečekejte reggae
míchnuté punkem, jak to hrají např. Paprika Korps z Polska. Nicméně nemůžu si pomoct i přesto, že jde o hodně originální pojetí, slyším tu inspiraci americkým skacorem, kapelami jako Choking Victim, Leftover Crack, Star Fucking Hipsters a vůbec Crack Rocksteady, což je americký žánr vycházející právě z kombinace ska, hardcoru, punku a reggae, ovšem Dead City Riot jsou hudebně přece jenom někde trochu jinde. Ostatně přesvěčte se sami.

https://deadcityriot.bandcamp.com/

sobota 9. září 2017

Los Aggrotones chystají další desku

Argentinští Los Aggrotones se chystají v průběhu září vydat svoje čtvrté řadové album. Nová deska bude na světe skoro po roce od vydání zatím jejich posledního počinu Mimi Maura & Los Aggrotones, na kterém se pustili společně se zpěvačkou Mimi Maura do předělávání klasických soulových hitů z 60. let do reggae a tak trochu vybočili z jejich obvyklého stylu. Během minulého roku také stihli nahrát singl Lady Of My Dreams/Darker Than Blue, kde hostoval legendární Joe Mansano a.k.a Joe the Boss, nicméně to není jediná legenda skinhead reggae se kterou Los Aggrotones spolupracovali, už na jejich předchozích deskách se objevili jména jako Derrick Harriott, Freddie Notes, Lambert Briscoe z Hot Rod All Stars nebo Pat Kelly. Nová deska nese název Brixton a opět se na ní objeví pár hostů mimo jiné i britská reggae zpěvačka Hollie Cook. Zajímavostí je, že kvůli nové desce se kapela vypravila nahrávat rovnou do samotného Londýna. Uvidíme jestli se Los Aggrotones na tomto albu vrátí k tradičnějšímu early reggae nebo budou dál pokračovat v rozjetém experimentu.

pondělí 7. srpna 2017

Recenze

Leo & The Lineup - Hit the Streets

Dánští Leo & The Lineup z Kodaně možná nepatří k nejznámějším evropským dirty reggae kapelám, nicméně určitě stojí za pozornost, navíc v roce 2013 jste je mohli vidět v pražském Crossu. Kapela vznikla už v půli nultých let ale dubutovali až v roce 2012 selftitled albem, které vyšlo v kolaboraci německých labelů Grover a Rocking Steady a na kterém mimo jiné hostoval i King Django. V roce 2015 přišli s druhým albem a opět stál u zrodu německý label, tentokrát Pork Pie Records. Nová deska Hit the Streets vyšla jak na CD, tak i na vinylu a je nabušená 17 tracky klasického aktuálního soulfull dirty reggae. Asi prvním poznávacím znakem kapely je doprovodné žen. vokální trio The Leonettes, které dává jejich muzice nádech soulu a doplňuje téměř každý song. Oproti první desce, která byla přece jenom více ovlivněna rocksteady, je jejich druhý počin ukázkovým dirty reggae, jak se na dnešní dobu patří. Takže pokud jste se našli v kapelách typu Aggrolites, Green Room Rockers, Beatdown, Branlarians nebo Bobby Sixkiller, tak Leo & The Lineup jsou přesně pro vás. Po úvodním intru za zvuků Kodaně nám desku otevírá dirty klasika Copenhagen City Reggae, oslavující domácí Kodaň, následující soul/reggae peckou Hit The Streets. Číslo tři má Life Goes By, podle mě jeden z nejlepších tracků z celého alba, ke kterému mají dokonce i videoklip, takže můžete posoudit sami. Následující Interlude a Baby Please mají hodně silný funky nádech. Hamondy, které k dirty reggae prostě patří si vychutnáte ve výborné instrumentálce Dirty Pockets a dokonce tu objevíte i cover Wooly Bully, hitovky z 60. let od Sam the Sham & The Pharaos v dirty reggae podání. Kromě doprovodného vokálního tria v podobě The Leonettes, stojí za zmínku i samotný zpěvák, který byl evidentně také obdařen telentem shůry, což potvrzuje např. v tracích Life Goes By, Memories of Summer nebo Run Around. Leo & The Line Up vynikají nejen po vokální stránce ale stejně tak i instrumentálky jsou jejich parketou, což dokazuje např. song At the Bayside, který díky klávesám v pokladu zabíhá skoro až do dubu. Další dirty reggae klasikou malinko ovlivněnou soulem je song Time's Running Out, ke kterému mají také video, ovšem na plné čáře to vyhrává song Run Around, naprosto dokonalý "boss sound" s výbornými refrény, kde opět vynikají backvokály. Po akustickém reggae Until We Meet Again to završuje čistě soulový track This City a tím se nám tahle deska uzavírá. A jak bych album Hit the Streets hodnotil? Kromě dvou slabotin v podobě uspávačky Bound For Glory a Molly Girl, nemám jedinou vítku. Hit the Streets je zkrátka 100% dirty reggae, které má v sobě přesně všechno co by pořádný "boss sound" měl mít, funky feeling, hutné basové linky, hamondy a jako třešničku na dortu vytříbené vokály. Za mě 10 z 10!

neděle 30. července 2017

RIXE vydávají kompilaci svých singlů

Francouzský label La Vida Es Un Mus vydal kompilační LP pařížské oi! kapely Rixe, která je částečně tvořena členy Lions Law a Maraboots. LP zahrnuje všechny tři doposud vydané EP, od jejich prvotiny "Coups Et Blessures", až po zatím poslední "Bapteme De Feu", které vyšlo letos. Na rozdíl od Maraboots a Lions Law Rixe hrají surovější špinavý oi! v duchu 80. let a kapel jako byly např. Camera Silens, Komintern Sect, Decibelios nebo Nabat. Deska dostala jednoduchý název Collection a vyšla na zeleném vinylu a k poslechu jí najdete zde.

pondělí 24. července 2017

Rozhovor - Kaos Urbano

Kaos Urbano možná u nás nejsou tak známí, jako jejich kolegové Non Servium ale já osobně je řadím k tomu nejlepšímu, co se dá ve Španělsku najít. Hudebně jde o španělskou klasiku, kdy většina místních kapel hraje trochu svižnější a agresivnější streetpunk s antisystémovějším postojem, který podle mě v české oi! scéně chybí a i když by se dali zařadit k RASH, u Kaos Urbano rozhodně nejde o nějakou rudou prasárnu typu Nucleo Terco. Kapela vznikla v roce 1996 v Madridu a za těch víc jak dvacet let nahráli devět alb a kromě koncertů po skoro celé Evropě si vybudovali celkem slušné renomé i v Jižní Americe, kde už několikrát hráli. Zatím poslední desku La Hora Del Baile vydali minulý rok a hostoval na ní, mimo jiné i veterán místní scény Fermin Munguruza, bývalý frontman legendárních Kortatu a Negu Gorriak. Jako obvykle, rozhovor se nemotal jenom kolem muziky ale nakousli jsme i historii Španělska, místní poměry ale i sociální situaci na Pyrenejském poloostrově, která od vypuknutí krize není zrovna nejrůžovější.





Zdar, takže klasicky na začátek, mohli byste trochu představit kapelu, jak dlouho už hrajete a říct nám něco málo o scéně v Madridu?

Takže my jsme Kaos Urbano a streetpunku/oi! se věnujeme už 21 let a ještě se nechystáme přestat hrát a skládat. Dalo by se říct, že Madrid je jedním z předních a nejaktivnějších měst co se muziky týká.
 

Za poslední roky vydáváte nové věci skoro každý rok. Vaše poslední album "La Hora Del Baile" jste vydali v roce 2016 a tři předchozí vyšly v rozmezí dvou let, což je poměrně krátká doba. Kde berete tolik času na psaní muziky? A proč ta dlouhá pauza mezi deskami "El Orden Del Kaos" (2005) a "Te Olvidaste De Matarme Al Nacer" (2011)?

Poslední roky jsme hodně aktivní a nepřestáváme skládat a hrát, jak už jsem říkal předtím, prakticky každý den zkoušíme. Dalším faktorem je naše latinsko-americké tour, které jsme absolvovali před čtyřmi roky, které nám dalo spoustu zkušeností, které jsme postupně transformovali v muziku. K tomu bych dodal, že svět zůstává stejný ne-li horší, takže řekněme, že je stále spoustu důvodů pokračovat v tomhle hudebním protestu! Po vydání "El Orden Del Kaos" jsme už hráli spoustu let a v roce 2007 jsme se rozhodli si udělat pauzu, která trvala až do roku 2011, kdy jsme přišli s "Te Olvidaste De Matarme Al Nacer", proto ta prodleva mezi deskami.
 

Před dvěma lety jste spolupracovali s Ferminem Munguruzou, bývalým frontmanem legendárních Kortatu a později také Negu Gorriak na songu "Los Mato El Estado". Jak jste se dostali ke spolupráci s takovým veteránem španělské scény?

Pro nás byl Fermin vždycky politickým a hudebním referentem naší scény. Nacvičili jsme ten song a věděli jsme, že by se mu mohl líbít a tak jsme ho protlačily přes kámoše z Bilbaa a Fermin o společné spolupráci neváhal ani sekundu. Pravdou je, že to pro nás byla velká čest.
 

V roce 2004 jste vydali split album s jihoamerickými Curasbun z Chile. Existuje nějaké spojení mezi scénou ve Španělsku a Latinskou Amerikou? Hráli jste už někdy v Jižní Americe?

Před několika lety byli jediní, kdo nás kdy kontaktovali k nahrání splitka a pravdou je, že se nám to zdálo jako dobrý nápad. Věřím tomu, že jedno z míst, kde máme víc fanoušků, než doma je právě latinská Amerika. Byli jsme tam už celkově třikrát, navštívili jsme Chile, Mexiko, Kolumbii, Venezuelu, Kostariku, Guatemalu a Salvador, kde jsme si zažili naše nejlepší ale i zároveň nejhorší zážitky. Ale na druhou stranu se těšíme až zase dostaneme možnost se vrátit.
 

V porovnání se zbytkem Evropy, můžeme najít hlavně u vás ve Španělsku a Itálii celkem dost RASH skinheadů a kapel, které opěvují bývalý SSSR, bolševismus a kolikrát i vrahy jako Stalin nebo Mao Ce-tung. To je něco co prostě nikdy nepochopím, protože ve skutečnosti realný socialismus nebylo nic jiného, než 40 let propagandy a totality pod diktátem KSČ... prostě něco totálně odlišného, než si pánové umí představit. Takže otázka zní, jaký máte názor na kapely typu Nucleo Terco, RPG-7, Cor Fort, Mosin Nagant, Mencer Vermello, Opcio K-95, Banda Bassotti nebo Erode? A jak vycházíte s takovýma redskinama?

Evidentně v zemích, kde fungovala fašistická diktatura, předpokládám je normální, že lidé vnímají věci odlišně. V našem případě škoda, kterou fašismus napáchal je nepředstavitelná a ze všeho nejhorší je, že to má stále dozvuky i po těch letech, protože tu byli velmi silné fašistické hnutí, které pod ochranou policie a institucí beztrestně vraždili a my jsme proti nim bojovali, jak na ulicích, tak i v institucích. Tady komunisti nedělali to co u vás, naopak bojovali proti režimu a diktatuře. A když už byla řeč o příklonu k Stalinovi a podobných, myslím, že tu jsou věci, které se nedají prostě srovnávat, jak zpíváme v našem songu... Žijem naší historii. A v případě kapel, které jsi vyjmenoval, všichni jsou naši skvělí přátelé a soudruzi v boji se kterými jsme zažili všechno a stále v tom pokračujem. Snažíme se, aby politické rozdíly nebyli žádný problém, máme jasno v tom kdo je nepřítel - fašisti a kapitál!

Já bych k tomu jen dodal: "Kvůli historické zkušenosti s fašismem, přece není potřeba slepě obdivovat opačný politický extrém a úplně stejné svině jako byl Stalin nebo Mao, kteří mají na svědomí miliony lidí. Je to jako kdybych kvůli naší vlastní komunistické historii byl pravičák, který obdivuje diktátory, jako byl Benito Mussoliny, Francisco Franco nebo Pinochet. Žili jsme pod diktaturou KSČ 40 let ale to přece neznamená, že z nás musí být extrémní pravičáci, konzervativci nebo rovnou fašisti.
 

Další otázka bude tak trochu souviset s předchozí. Co byste řekli, že je příčinou toho, že jsou ve Španělsku někteří skinheadi tolik RUDÝ? Má to nějakou souvislost, např. s historií země, nebo čím by to mohlo být?

Myslím, že jsem už odpověděl v předchozí otázce. Historie Španělska byla hodně drsná a museli jsme si toho hodně vybojovat a i teď by jsme v tom měli pokračovat, pokud chceme aby fašismus nepostupoval. Tudíž nestojí za to, přemýšlet o vzájemných politických rozdílech. Musíme pokračovat v boji!
 

Jak se stavíte k samostatnosti Katalánska a Baskicka, podporujete jejich snahu o vlastní stát?

Pevně věříme v sebeurčení národů, podporujeme jejich věc a jako země jsou dnes mnohem dál!
 

Jak vidíte budoucnost punku, protože, když se podívám kolem sebe, tak mám pocit, že zrovna nevidím přicházet mladou krev, novou generaci, lidi ve věku 16 - 18. Spíš bych řekl, že punk stárne spolu s náma. Ve scéně jsem už nějakých 11 let a za poslední roky většinou potkávám, pořád stejné lidi. Jak to vnímáte vy?
 
Tady ve Španělsku pořád přichází nová generace a ve skutečnosti se to zlepšuje, jak ve kvalitě, tak i kvantitě muziky ale i v politických hnutích a pokud se bavíme zrovna o muzice, za posledních pár let vzniklo v Madridu velké množství nových kapel a drží se to mnohem víc, než obvykle. Takže pevně věříme, že tady budoucnost je.
 

Před 4 lety jsem makal v Anglii, kde jsem potkával celkem dost lidí ze Španělska, co se přistěhovali taky kvůli práci. Takže, jak to teď vypadá s nezaměstnaností a vůbec sociální situací ve Španělsku, osm let po krizi?

Situace s nezaměstnaností mladých ve Španělsku je neúnosná, sociální podpory je stále méně a méně, většina sociálních služeb se v rámci úspor seškrtalo, miliony lidí, kteří neměli nic bylo z hodiny na hodinu exekučně vystěhováno... jsme jedna z nejzkorumpovanějších zemí v Evropě. Tady má člověk několik možností, emigrovat za lepším životem a nebo tu zůstat, bojovat a zkusit všechno změnit. Obě možnosti zasluhují respekt ale jestli je něco jasné, tak to, že situace ve Španělsku je dlouhodobě špatná.




ENGLISH


 

Hi, for the beginning, could you little bit introduce your band, how long have you been already playing and tell us something about scene in your city?

Hi! We are Kaos Urbano and we have been doing streetpunk/oi! for already 21 years and still we aren't going to stop playing and composing. We can say that Madrid is one of the most leading and active cities in regards to music.
 

In last years you are releasing new stuff almost every year. Your latest album "La Hora Del Baile" was released in 2016 and three previous ones were out after two years, which is quite short time. Where are you taking too much time for making of new music? And why did you have so long break between albums "El Orden Del Kaos" (2005) and "Te Olvidaste De Matarme Al Nacer" (2011)?

In the last years we have been very active, without break in playing or composing like I said before. Practically we are rehearsing every day and then there is also factor of our Latin American tour where we have been four years ago and it gave us many experiences which we gradually transformed into the music. I would also add that current world stayed the same or maybe worse, so let's say that there are still reasons to continue in making this music protest. After releasing of "El Orden del Kaos" we were playing lot of years and in 2007 we decided to make a break, that break took until 2011 when we came with "Te Olvidaste De Matarme Al Nacer", that's why there was so long time between these albums.
 

Two years ago you colaborated on song "Los Mato El Estado" with Fermin Munguruza, former frontman of legendary Kortatu and later Negu Gorriak. How did you get to colaboration with such a veteran of spanish scene?
 
For us Fermin was always political and musical referent of our scene. We rehearsed this song which we knew he could like and through our friend from Bilbao we passed this song and Fermin doesn't hesitate for a second about common collaborate. Truth is that it was a big pleasure for us.
 

In 2004 you released split album with South American band Curasbun from Chile. Is there any connection between scenes in Spain and Latin America? Have you ever played in South America?

Long time ago they were only ones who contacted us to recording of split album and truth is, that it seemed to us like a good idea. I belive that one of the palces in the world where we have more fans than home is just Latin America. We have been there alerady three times, we visited Chile, Mexico, Colombia, Venezuela, Costarica, Guatemala and El Salvador, where we experienced our best and the worst experiences of our lives, but we are looking forward to return back if we will have chance.
 

In comparing with rest of Europe mainly in Spain and Italy we can find lot of RASH skins and bands which admire former USSR, bolshevism and sometimes also murderers as Stalin or Mao Tse-tung. It's something what I (and other people from post-communist part of Europe) can't understand, because reality of socialism was actually 40 years under dictatorship of Communist Party, political prisoners, closed borders, censorship, people in emigration and in 1968 occupation by USSR... just totally different than these guys can imagine. So question is, what do you think about bands like Nucleo Terco, RPG-7, Cor Fort, Mosin Nagant, Mencer Vermello, Opcio K-95, Banda Bassotti or Erode? And how do you get on with these redskins?

Evidently in countries where was fascist dictatorship I suppose it's normal for people that, they fell things differently. In our case the damage has done by fascism is unimaginable and worst of all is, that it still hurts because there were very powerful fascist movements, which were murdering with impunity, under the protection of the police and institutions and we were fighting against them as on the street and also in the institutions. Here communists didn't do what they did in your country, here they were fighting against regime and dictatorship. And when you were speaking about Stalin and others I think here are things which you can't compare, like we sing in our song... "We live our history". And in the case of all bands which you named all of them are our great friends and comrades in struggle, with whom we have experienced everything and we still carry on. We try in order that our political differences weren't any problem. For us is clear who is the enemy - fascists and capitalism.

I would just add, because of fascist history doesn't mean that is  need blindly to admire opposite political extreme and same bad murderers like Stalin or Mao who killed milions of people. It's like if I would be because of our own communist history, right-winger who admire dictators as Benito Mussoliny, Francisco Franco or Pinochet. We lived under dictatorship of Communist Party for 40 years but it doesn't mean that we need to be extreme right-wingers, conservatives or even fascist.
 

Next question is little bit related with previous one. What do you think is the reason that some skins in Spain are too much RED? Does it have any relation with, for example history of your country or what it could be?

I think I've already answered in the previous question. History of Spain has been hard and we had to fight a lot and also now we should continue if we want to stop advance of fascism. It doesn't worth it thinking about our politics differencies, we have to struggle.
 

What is your stance to independence of Catalonia and Basque, are you supporting theirs effort for own independent state?
 
We firmly belive in self-determination of nations. We suport their cause and as the countries, today they are much farther.
 

How do you see future of punk, oi! and hardcore, because when I look around me I have impression that I don't see coming young blood, new generation, people in age 16 - 18. I would say that punk is getting old with us. I have been in scene 11 years and mostly I'am meeting in last years still same people. What do you think about that?
 
Here in Spain is always coming out new generations and fact is that is getting better, more quantity and also quality, both in music and politics movements. And when we are talking about music, in last recent years in Madrid appeared a big amount of new bands and it keeps more than usually. So we firmly belive that here is a future.
 

Four years ago I spended, because of work almost one year in England where I was meeting lot of young people from Spain who moved there also because of work. So how it looks with unemployment and social situation now in Spain after economical crisis from the year 2008?

The situation with unemployment of youth in Spain is unsustainable. Social aid is still less and less, most of social services were cuted of, within a government cuts, milions of people who had nothing were from hour to hour evicted... we are one of the most corrupted coutries in the Europe. Here you have just several options, move out to other country for better life or stay here, fight and try to change everything. Both options deserve respect but if something is clear, situation in Spain is bad for long time.

Ok thanx for your time, that's all. Salud!

čtvrtek 29. června 2017

Recenze

Podworkowi Chuligani - Prowincjonalna Lobuzerka

Podworkowi Chuligáni a jejich ska míchnuté oi! jsou i v Čechách už poměrně zaběhnutou kapelou a na polské scéně mají svoje místo už 20 let. A právě k jejich kulatému výročí si nadělili nové album. Podobně jako u předchozí desky Na Pohybe! vyšla i tato po více, jak šesti letech, tentokrát vlastním nákladem. Celkem tu najdete 12 nových tracků a čtyři bonusy v podobě přepracovaných starších věcí. Album Prowincjonalna Lobuzerka (což se dá volně přeložit jako "provinční chuligánství") vyšlo na CD letos v březnu jako jejich čtvrtá řadovka, k tomu se kapela rozhodla znovu vydat na vinylu jejich debut z roku 1999 Powrot Na Ulice. Začal bych asi jejich předchozím albem Na Pohybe!, kde je vidět, že po hudební stránce udělali velký pokrok a hudebně vyspěli, takže když jsem se v lednu dozvěděl o tom, že se maká na nové desce, čekal jsem, že jí posunou ještě o kousíček dál. Tím ale vůbec nechci tvrdit, že by album Prowincjonalna Lobuzerka bylo kvalitně horší, hudební standard z předchozí desky si chlapci stále drží, jen mi nová deska příjde o něco méně napaditá. To se týká hlavně ska pasáží, kdy se mnohem víc prosazují punkovější/kytarovější vsuvky a ani jednou tu neuslyšíte saxofon (který byl vždycky jejich silnou stránkou). Nicméně nejde o žádné klesnutí ke skapunku, jen tu solová kytara začala plnit roli dechů. A co se těch oi!vějších věcí týká, tak tady drží Podworkowci laťku hodně vysoko, žádná plešatá lopaťárna ale poctivý řízný punk (viz. songy jako Profity, Antysystem, Podole nebo Gwiazdka). Nicméně nejlepší tracky pořád zastává ska, za poslech určitě stojí Bez Przekonania, Prowincjonalna Lobuzerka, Okno na Swiat a nové verze starších věcí, jako např. Chlopcy z Ferajny. Sice polsky neumím ale přecijenom něco se dá pochytit a i z textů je vidět, že se kapela stále více zabývá vážnějšími tématy a ne jen hospodou a fotbalem :D Takže pokud jste si oblíbili styl kam se Podworkowci dostali po albu Na Pohybe!, tak Prowincjonalna Lobuzerka vás určitě nezklame. Seženete u Jimmy Jazz a Olifant Records. Za mě zasloužených 8 z 10.

sobota 10. června 2017

Report

Dresden Contra Bash - (2.6. 2017) Drážďany - Chemiefabrik

Poslední dobou jsem hodně zainteresovaný ve francouzském oi!, takže, když jsem se dozvěděl, že v Drážďanech bude hrát jedna z nejvýznamějších legend francouzského oi! 80. let Komintern Sect, neváhal jsem ani minutu a plán na první červnový víkend byl jasný. Koncert se odehrál v rámci dvoudenní akce The Dresden Contra Bash, kde vystupovali mimo jiné i němečtí Aggresive (kteří už několikrát hráli i u nás), Project 9 ze Švédska nebo Victory ze Států. V pátek nasedám na bus směr Chomutov, kde mě nabírá Adrej s Michalem a vyrážíme přes drsnou severočeskou krajinu plnou lomů, chemiček a fabrik směr "Reich". Zhruba za dvě hoďky jsme v Drážďanech, vybíráme flek k zaparkování v postranní uličce pod dráhou, kousek od místa koncertu. Klub Chemiefabrik, který vypadá jako bývalé garáže nebo sklad s velkým venkovním dvorem se už začíná postutpně plnit, zatímco mi venku dopijíme naší zásobu Bráníků a tlačíme do sebe poseldní wursty a díky tomu propásneme Project 9 ze Švédska, který jsme chtěli všichni tři vidět. Po vypořádání se s naší zásobou piv a žrádla se konečně můžeme přesunout dovnitř, zaplatíme vstup 20 éček, Michal nás mezitím seznamuje s pár jeho známými z Drážďan, jelikož je tady docela často, navíc česko-německá družba zřejmě celkem funguje, protože drážďanský byli už i v Čechách na jednom koncertě. Takže první kapelou jsou pro nás až američtí Victory. Průměrný oi!, podle mě nic extra zajímavýho, navíc během jejich vystoupení asi nefungovalo odvětrávání, protože uvnitř klubu bylo naprosto nedýchatelno. Další nastupují němečtí Aggresive, který i přes ten trapnej videoklip alá MTV s americkou károu a pozáma typu: "pozor na nás, jsme drsnej pouliční gang", mě celkem příjemně překvapili. Naštěstí to nebylo jen oi! středního tempa ale místy i rychlý, až skoro hcpunkový sypačky. Navíc jejich kytarysta, punkáč celý od hlavy k patě v bílym, který si okamžitě vysloužil přezdívku Mr. Proper byl k nepřehlédnutí. Takže Aggresive nakonec předčili moje očekávání. Konečně je to tady, začínají zvučit Komintern Sect, kteří minulý rok vydali u Contra Records, po 30 letech a v nové sestavě, kde původními členy zůstal už jen zpěvák a bubeník, šesti singlové EP D'Une Meme Voix. Nechci nějak rozebírat tyhle reuniony kapel po 25 letech a jejich účelnost ale na druhou stranu je to jediná možnost, jak zažít tyhle starý streetpunkový legendy naživo. Tady ani není co dodat. Po nazvučení se během několika
Komintern Sect
minut strhává pogo se spoustou plešek v publiku, pot kape až ze stropu a i přesto, že asi nikdo z přítomných neumí francouzsky, tak všichni euforicky zpívají refrény (stylem žemle nééé). Asi ani nemá cenu vyjmenovávat co vše zaznělo. Samozřejmě nechyběly jejich největší hitovky jako Sonia, Dernier Combat, Unite z nového EP, Reves de Liberte ale hlavně Les Années d'Acier a to hned dvakrát, z toho jednou jako přídavek na konec. Kominterni nezklamali, z koncertu si odnáším, kromě totálně propocenýho trika i pár modřin ale to k punku prostě patří. Trochu škoda, že po koncertě nenásledovala nějaká skinhead reggae pouštěčka, i když z vinylů se hrálo ale zase jenom oi! Vracíme se k autu, kde si jak houmlesáci usteleme mezi autem a náspem kolejí. Ráno jsem kromě projíždějících vlaků, probuzen řidičkou auta parkujícím před náma, která leze do kufru a nechápavě na mě čumí stylem: "co se to tady valí za špíny?" Po snídani nás čeká špacýrung po městě v příšernym vedru a večer pivko s naší německou družbou. Prohlídka Drážďan začíná starou opuštěnou fabrikou, kde taky čas od času proběhne nějaká akce nebo koncert, kapely tu mají zkušebny a navíc je tu i tekoucí voda a to i přesto, že je celá hala v podstatě nevyužitá. Samozřejmě, že fabriku prolezeme, až na střechu odkud je výhled na Drážďany. Během prohlídky města narážíme na pár exotů. Hned prvním z nich je polský gastarbeiter, který nese v podpaždí na prkně v hliníkovym tácku grilující se maso a nabízí nám ho. Nakonec z něj vyleze, že je to katolík a rozdává ho potřebným a že ho fízli neustále otravují, že nesmí chodit po ulici s kouřícím "grilem" :D Maso dostaneme i my (asi vypadáme fakt zoufale). Horší je, že se ho pak nemůžeme zbavit, navíc vypadal dost sešle a přes ten červený nos bych typoval, že víra v Zubrowku je u něj asi silnější, než v boha. Další úlet byl chlapeček zasedávající prdelí trysku u stříkajícího vodotrysku (holt orientaci si člověk asi opravdu nevybírá :D ) a hosteska nabízející nám pánská tanga se sloní hlavou v doprovodu pěti padestiletých feministek, který z toho měli "ohromnou prdel". V Neustadtu nevynecháváme navštěvu Drop Out Records, kde si nakonec odnáším LP The Beat. V Labi si vymácháme smradlavý spařený nohy, načež voda v řece zezelená a ryby leknou. Prohlídneme centrum a mešitu Yenidze, která vlastně mešitou vůbec není. Je to bývalá fabrika na cigarety postavená v letech 1907 - 1909 v orientálním slohu, jako výraz pocty Turecku, které bylo v dobách Německého císařství významným obchodním partnerem a dnes jsou z toho kanceláře. A přesně takhle vzniká ta hromada předsudků, už vidím Čechy, který neznají historii toho místa, jak si při pohledu na Yenidze trhají vlasy a nadávají na zkurvený arabáče rozpínající se po Evropě. 
Madness Bar
Co se mi na Drážďanech obvzlášť líbí, je četnost kol a cyklistů, kdy je vidět, že kolo jako doprvaní prostředek pro přesuny po městě tady není nic zvláštního. Vracíme se pomalu zpět do Neustadtu. Hlavně v Neustadtu, který je sám o sobě takovou alternativní čtvrtí plnou graffiti, různých kaváren, burgráren, kebabů a barů, je přítomnost subkultury, díky různým nálepkám obzvlášť znát. Nálepek místního klubu Dynamo Dresden a Antifáckých nálepek na metr čtvereční je tu asi víc, než antifáků samotných ale co mě celkem udivuje, že na hodně z nich se objevují komunistické motivy se srpy a kladivy, což bych v bývalém Východním Německu moc nečekal, dokonce i u vstupu do Chemiefabrik, kde se odehrával páteční koncert byl na stěně nasprejovaný srp a kladivo. K večeru začíná chcát, takže se přesouváme do Madness baru, který jak už název samotný napovídá, je stylovou 2tone hospodou (dokonce i heslo k wifi bylo One Step Beyond), kde mezitím co Michal domlouvá spicha s Němcema, který už se taky na druhý den koncertu nechystají, přichází DJs a začínají hrát soul. Paradoxně, když už i u nás máme zákaz kouření v barech a restauracích, v Madness baru v Drážďanech se může kouřit i vevnitř, takže já jsem si zapálil u piva i po 31. květnu (ha!) Bohužel kvůli počasí, kdy neustále chčije a chčije a finanční situaci některých z nás, nakonec náš plán sejít se s Němcema u Chemiefabrik padá, takže nasedáme do auta a vyrážíme přes "Sudety" zpátky do "Protektorátu". Přes noc se ještě stavíme v Litvínově a ráno, potom co obhlídneme betonový brutalismus v centru Mostu, už sedím ve vlaku na Prahu, zpátky do šedi všedních dnů.

pondělí 22. května 2017

I'm an Upstart!

Angelic Upstarts asi nemá cenu dlouze představovat, společně s kapelami jako byli Cockney Rejects, Sham 69, Cock Sparrer, 4Skins nebo Peter and the Test Tube Babies patřili k průkopníkům oi!, respektive streetpunku. Do dějin punku udělali hlubokou stopu nejen díky jejich hitům jako I'm an Upstart, Teenage Warning nebo jejich pravděpodobně neznámější a nejvíce přebírané skladbě Solidarity ale i díky jejich postoji, který byl v době, kdy spousty oi! kapel a skins koketovaly s britskou National Front, naprostým protipolém. Právě díky jejich striktně antifašistickému ale především  levicovému pro-working class postoji se stali jak nenáviděnou, tak i milovanou kapelou a Mensi, jakožto frontman oblíbeným terčem National Front. Všechno to začalo v roce 1977 v South Shields nedaleko Sunderlandu v severovýchodní Anglii, původní line-up zahrnoval Mensiho (vlastním jménem Thomas Mensforth) na postu zpěváka, Raymonda Cowieho (kytara), Steva Forstena (basa) a Decca Wada (bicí). První debut přišel krátce po vzniku v roce 1978 se singlem Liddle Tower, který narážel na policejní brutalitu. Liddle Tower si vydali ještě na vlastní náklady ale právě díky tomuto singlu si jich všimnul Jimmy Pursey ze Sham 69 a o rok později jim produkuje první LP Teenage Warning a přivádí kapelu k major labelu Warner Bros. V dubnu 1980 vychází druhá deska We Gotta Get Out Of This Place, která jde oproti debutu na odbyt o něco hůř. Po vydání tohoto alba Warner Bros ruší s Angelic Ustarts smlouvu, vzhledem k násilnostem na koncertech, zákazu vystupování v Top Of The Pops a zapojení kapely do riotů v Sunderlandu. Samozřejmě jak rostla obliba Angelic Upstarts, rostly i útoky ze strany National Front. Angelic Upstarts byli ještě před The Oppressed možná první oi! kapelou se silnými antinazi postoji ale díky Mensimu hlavně levicovými postoji, kdy si podobně jako tehdejší 2tone kapely (a mnohé další) nebrali servítky s neoliberální, antisociální vládou Margaret Thatcherové, která zavírala doly, zničila britský průmysl a připravila hodně lidí o práci a živobytí. Na začátku 80. let přichází první z mnoha personálních změn, v roce 1980 se objevují singly Guns For Afghan Rebels a Last Night Another Soldier na legendární
výběrovce Garryho Bushella Oi! The Album. V červnu 1981 vychází třetí deska 2 000 000 Voices, která se už striktně nedrží jen streetpunku a kapela se nebojí trochu experimentovat. Objevuje se tu reggae (I Understand, Never Come Back), saxofon (Ghost Town), piano (I Wish) nebo i folk (England). V roce 1982 přišli s jejich největším propadákem albem Still From The Heart, kde se je jejich nový vydavatel (EMI) snažil tlačit více do popu a mainstreamu, což vedlo k předčasnému rozvázání smlouvy ze strany kapely a Angelic Upstarts už později s major labely nikdy nespolupracovali. Naštěstí o rok později se vrací k oi! a vydávají desku Reasons Why, která je mnoha fanoušky považována za jejich nejlepší album vůbec. Právě na této desce se objevuje jejich nejznámější song a s trochou nadsázky by se dalo říct i hymna - Solidarity. Song který Mensi věnoval polskému odborovému svazu Solidarnosc, který se v roce 1980 postavil mocenskému monopolu komunistické strany, dodnes tento song přebírá mnoho streetpunkových kapel. V polovině 80. let se začíná formovat z původní Red Action (odštěpenců od Socialist Worker Party) Antifascist Action, kterou hlavně díky Mensimu začínají Angelic Upstarts aktivně podporovat. Mensi zůstává v kontaktu s AFA i po neoficiálním rozpadu kapely na přelomu 80. a 90. let a objevuje se v dokumentu Fighting Talks věnovanému tenhdejší Antifě. V druhé půlce 80. let se kapela začíná dostávat do finančních potíží a i Mensi si musí najít přivýdělek jako taxikář. V letech 1984-87 přichází další personální změny až posledním z původních členů zůstává už jen Mensi. V roce 1985 si zahrají v tehdejší Jugoslávii z čehož vzniká druhý živák Live In Yugoslavia (1985). Bohužel druhá polovina 80. let nebyla pro Angelic Upstarts zrovna přívětivá, na podiu se objevují čím dál, tím míň a jejich deska Power Of Press z roku 1986 nevzbudila větší pozornost. Angelici o sobě dávají opět vědět až singlem Brighton Bomb, "schvalujícím" nevydařený bombový atentát
I.R.A na sjezd konzervativců v brightonském Grand Hotelu, kterého se zúčastnila i premiérka Margaret Thatcherová. Další singl kterým hnou žlučí hlavně britským mediím Blood Of The Terraces, vychází v roce 1987, následovám stejnojmenným albem. Hudební komentátoři ho považují za oslavu fotbalového násilí a někteří paranoidní novináři navrhují jeho stažení z prodeje. Ke konci 80. let se kapela na pár let odmlčí, i když k oficiálnímu rozpadu nikdy nedošlo. V roce 1992 se vrací s poměrně slušnou deskou Bombed Out, kde je slyšet návrat k jejich prvotinám, ovšem během následujících 20 let se na podiích objevují jen sporadicky. Na další desku si fanoušci počkají dalších deset let. V roce 2002 vychází album Sons Of Spartacus a Mensi mezi tím pokračuje v praci ve stavebnictví. V roce 2006 oznamuje svůj odchod z kapely ze zdravotních ale i osobních důvodů. Ná pár měsíců ho na postu zpěváka nahrazuje Chris Wright, až se na konci roku 2007 Mensi opět k Angelicům vrací a kapela chytá po skoro 20 letech druhý dech a začíná opět pracovat na nových věcech. V roce 2011 opět po skoro deseti letech, přichází s další deskou The Dirty Dozen, split album s kapelou Crashed Out a pokračují v nahrávání. V roce 2014 vychází split EP s kanadskými Prowlers a v roce 2015 deska Bullingdon Bastards. Tento rok to tedy bylo 40 let co se v málem severoanglickém zapadákově dala dhoromady jedna z nejzásadnějších oi!/streetpunkových legend, nenáviděná i milovaná, každopádně jedna z těch originálnějších kapel s postojem, který podle mě vyjadřuje přesně to o čem by streetpunk měl být, aby tolik zmiňované sousloví "working class" neznělo jen jako otřepaná fráze. Nakonec bych přidal odkaz na rozhovor s Mensim ať to máte z přímo z první ruky.

pátek 12. května 2017

Návraty legend

Keith & Tex... still same old story

Legendární jamajské rocksteady duo Keith & Tex vydali po letech zbrusu nový materiál. Deska "Same Old Story" vyšla u španělského Liquidator Records letos v březnu a celkem na ní najdete 11 originálních tracků, především rocksteady ale i něco málo ska & reggae. Na albu se podílel producent Roberto Sanchez, který se v reggae pohybuje už nějaký pátek a spolupracoval např. s Alpheusem. Duo Keith & Tex se prosadilo v druhé polovině šedesátých let, díky hitům jako "Stop That Train", "Tonight", "Good Bye Baby" nebo "Don't Look Back". Původně začínali jako pětičlenná vokální skupina, zkoušející štěstí u všech nejdůležitějších producentů té doby jako byli Duke Reid, Coxsone Dodd nebo Prince Buster ale až zpěvák a producent Derrick Harriott, rozpoznal jejich talent a zaznamenal ho na nepřeberné množství singlů. Deska vyšla tradičně jak na vinylu, tak i na CD. Ochutnávku z nového alba v podobě tracku Party Night si můžete poslechnout zde.







Les Partisans po 18 letech s třetí deskou

O téhle partě z francouzského Lyonu tu nepadá první zmínka, už v minulých příspěvcích jsem se několikrát zmiňoval o jejich reunionu, po dlouhých 13 letech. Po několika nových singlech, které vypustili do světa v průběhu minulého roku, jsme se konečně dočkali i nového alba, které bylo jen otázkou času. Deska Rallumer Tous Les Soleils vyšla letos v květnu jako jejich třetí řadovka, po dlouhých 18 letech od vydání alba Sono Mondiale. Opět tu najdete originální mix pouličního soulu a ska, kterým navazují na svojí předchozí tvorbu. Novou desku má na starosti francouzský label Casual Records. O distribuci se postarají další zaběhnutá jména jako např. německý label Fire and Flames. Nové album obsahuje celkem 9 zářezů z toho některé singly, které vyšly během minulých měsíců a k dispozici je jak na vinylu, tak i ve formě CD. Pokud jste se našli v kapelách jako Skin Deep, The Redskins, Burial, Kortatu, Camera Silens nebo Nuclear Device, jsou pro vás Les Partisans a jejich nové album Rallumer Tous Les Soleils povinností! Celou desku najdete k poslechu na jejich bandcamp profilu zde.

pondělí 1. května 2017

Rozhovor - Ballantynes

Západní Kanada není zrovna místem, které byste si spojovali se soulem a přesto i tady se dá najít celkem silná a pulzující scéna. Právě Ballantynes z východního Vancouveru tu zastupují soul a pár jejich členů mělo na starosti i místní northern soulový allnighter. Kapela spojuje soul s dalšími prvky a výsledkem je jejich originální garage-soul. Celkem pětičlenné kombo se zatím nevydalo za hranice Severní Ameriky ale co není může být. Zatím byli k vidění jen v Kanadě a USA a před pár lety část kapely doprovázela legendárního Stranger Cola na místním Vicotria Ska Festivalu. No a pokud máte rádi kapely jako The Inciters nebo Elevations, tak přesně pro vás je toto interview. Za kapelu odpovídala Jeny.







Zdar, Takže na začátek, mohla by jsi představit vaší kapelu, předpokládám, že vás v Čechách moc lidí znát nebude. Odkud jste, jak dlouho už hrajete a něco k vaší diskografii?

Zdravím Porkpie a Českou republiku! Ballantynes jsou garage-soul band z Vancouveru v Kanadě tvořen šesti kámoši. Já jsem Jen, zpívám a hraju na klávesy. Pak tu je taky Corey (kytara), Jarrod (zpěv a kytara), Vanessa (zpěv), Max (basa) a Mick (bicí). Mívali jsme dva bubeníky ale teď už máme jen jednoho. Hrajeme spolu něco málo přes pět let a zatím jsme vydali tři 7" singly, EP, jedno LP a kazetu, která je vlastně kolekcí siglů plus bonus v podobě našeho prvního coveru co jsem se naučili, což byl song od Clash.
 

Nedávno jste vydali na kazetě kolekci vašich singlů. Proč jste se rozhodli pro tenhle formát, který byl a pořád je tak nepraktický? Mě to prostě nedává smysl, protože spousta dnešních hi-fi systémů je buď na CD nebo USB a prakticky nikdo už dnes nevyrábí kazeťáky? Nehraje v tom taky trochu roli i tlak dnešního trendu, kdy spoustu kapel (hlavně v hardcore scéně), začali znovu vydávat na kazetách?

O žádný tlak nejde. Byl to jeden z těch "proč ne" nápadů. Máme rádi všechen náš materiál na vinylu ale kolikrát musíš vydržet ty měsíce a měsíce mučícího čekání, než se nahrávka připraví a vylisuje. Naše kazeta byla hotová během několika týdnů od doby, kdy nás to napadlo! Pro kapely je to celkem dostupný způsob, jak dostat svojí muziku (fyzicky) mezi lidi! Je to levný, rychlý a jednoduchý a není to žádný velký závazek, protože můžeš udělat hodně malou objednávku. Takže to může být spontánní, což pro nás bylo. I když koluje takový vtip o tom, kolik kapel co vydaly něco na kazetě, to nikdy neslyšely, protože nikdo v kapele nemá kazeťák... To se může ale i nemusí týkat i nás.

Vaše první album Dark Drives, Life Signs, jste vydali před dvěmi lety. Pracujete na nových věcech nebo je druhé album ještě běh na dlouhou trať?

Jo pořád děláme na nových věcech! Máme nahrány čtyři nevydané songy, na které jsme opravdu hrdí, ty by měly být brzy venku. Dva tracky jsme nahráli ve Vancouveru ve Warehouse studiu s naším producentem Felixem Fungem a další dva jsme nahráli v B-Side studiu v Portlandu s Gregem Pothierem. Máme další nové songy na kterých děláme a doufáme, že bysme mohli letos v létě neco nahrát. Nejsme si jistí, jestli půjde o LP nebo EP, nebo prostě jen víc singlů ale nějakou novou muziku určitě tento rok uslyšíte.
 

Hráli jste už někdy s nějakou legendou nebo veteránem soulu, jako doprovodná kapela nebo alespoň jako předskokan a je někdo ze soulu s kým byste si chtěli jednou zahrát?

Ballantynes jako backing band nikdy nevystupovali, i když půlka kapely (Jarrod, Mick a Já) zformovali část doprovodné kapely pro Stranger Cola, když hrál před pár lety ve Victorii, v rámci každoročního Victoria Ska Festu. Je to opravdu osobnost! Měli jsme to potěšení, že jsme mohli tady ve Vancouveru už třikrát předskakovat Lee Fieldsovi. Jeho hlas je prostě samotná síla přírody.
 

Jestli mám dobré info tak Ballantynes se zformovali z party DJs, kteří u vás ve městě pořádali northern soul allnighter s názvem East Van Soul Club. Hrajete pořád jako DJs a jak to vypadá s Northern Soulem ve Vancouveru a Victorii, je dost akcí a lidí?

Jarrod a Corey patří tady ve Vancouveru k místním DJs. Občas na plakátech uvidíš slovo "Motown" ale opravdový "Northern Soul" allnighter se ve Vancouveru odehraje jen párkrát do roka a jsou docela ojedinělý ale soulu oddaných je celkem dost. Corey taky dělá  party s názvem Boss Takeover, kde pouští early reggae & rocksteady a návštěvnost roste každý rok. Jarrod měl každý měsíc northern soul allnighter (East Van Soul Club), který byl hodně speciální, protože hrál pouze ze 7" singlů a vždy jen z určitých roků 60. let. Ve východním Vancouveru to bývala skvělá klubová noc, která fungovala spoustu let a někteří z nás se tam poprvé potkali. Ale nic netrvá věčně a od té doby, co to před pár lety skončilo se nový fans uchytili v jiných klubech, pod jinými jmény a s nepatrně odlišnými kritérii co hrát. Victoria má taky svůj allnighter Garden City Soul Club, který hostuje spoustu skvělých akcí. Takže jo, lidí a akcí je dost!
 

Dá se na západním pobřeží Kanady mluvit o nějaké Mod/scooter scéně, podobně jako o Mod scéně v Kalifornii, která má kořeny v 80. letech, nebo je tahle subkultura v Kanadě už dávno mrtvá a to co můžeme vidět jsou jenom fragmenty a ojedinělí jednotlivci?

Jsem jenom občasný pozorovatel ale řekla bych, že skůtr scéna na západním pobřeží Kanady je součástí celé skůtr scény západního pobřeží Severní Ameriky. Skůtrysti z Vancouveru jezdí do Seattlu a Portlandu aby navštívili každou klubovou scooter rally a naopak spousta američanů jezdí do Kanady na rally ve Vancouveru a Victorii. Mívali jsme dva bubeníky a Trevor, který už delší dobu není v kapele je mechanik ve skůtr shopu Vespa Metro. Náš další bubeník Mick, má dokonalou starou PGO z doby, kdy firma v 80. letech spolupracovala s Piaggiem. Takže skůtr scéna tu žije a celkem funguje, alespoň v prostředí kolem mě. I když asi bych to nespojovala s nějakým určitým stylem hudby, alespoň ne tady... Na skůtr akcích totiž můžeš vidět kapely jako jsme my, stejně tak i punk nebo ska nebo klidně bys mohl slyšet DJe hrát soul, brit pop nebo hip hop z devadesátek.
 

I když to nesouvisí s muzikou, musím se stejně zeptat. Co se ti vybaví, když se řekne Česká republika nebo Praha? A může to být klidně i nějaká kapela, jestli znáš!

Byla jsem v Praze! Líbilo se mi tam. Je to tak zajímavé místo. Lidi jsou tam otevření, moderní, navíc město, kde žijí se skládá z architektury z mnoha různých historických období. Trochu jsem cestovala střední Evropou a Praha tímhle způsobem opravdu vyčnívala. Když tak přemýšlím o Praze, taky si vzpomínám na zajímavé graffiti, skvělé jídlo a jeden gay bar s tajným vchodem, do kterého jsem vešla, kde bylo spoustu pěkných kluků.
 

A poslední otázka! Bude nějaká šance v budoucnu, vidět  Ballantynes i v Evropě?

Je to náš sen zahrát si v Evropě. Budem na to tlačit příští rok! Uvidíme se v první řadě ok?



ENGLISH

 


Hi! On the beginning could you itroduce your band because I think that not much people in Czech republic knows your band. Where are you from, how long have you been already playing and something about your discoraphy?

Hi Porkpie, hi Czech republic! The Ballantynes are a garage-soul band from Vancouver, Canada made up of six good friends. I’m Jen, I sing and play keyboard. There’s also Corey (guitar), Jarrod (vocals, keys and guitar), Vanessa (vocals), Max (bass) and Mick (drums). We used to have two drummers, now we have only one. We’ve been playing together for a little over five years and have released three 7" singles, EP, one LP and a cassette that’s a collection of the singles plus a bonus recording of us doing the first cover we ever learned, which was a Clash song.
 

Recently you released collection of your singles on tape/cassette. Why did you decide for this format, which was and still is so impractical? For me it doesn't make sense because most of todays hi-fi systems are made for CD's or USB and practically nobody is making hi-fi or radios for cassettes. Was there little bit pressure of current fashion when lot of bands (especially in hardcore scene) are again releasing on tapes?

No pressure, it was sort of a "why not" thing. We love having all our material on vinyl but you often have to endure an agonizing wait of months and months to get records pressed. We got our tapes made within a couple of weeks of having the idea! It's a really accessible way for bands to distribute their music physically. It's cheap, fast and easy and not a huge commitment because you can make a very small order. So it can be spontaneous, which it was for us. Although there is a running joke about how many bands have released cassettes that they haven't ever heard because nobody in the group has a tape player... we may or may not fall into that category.
 

You released your first album Dark Drives, Life Signs two years ago, are you working on new stuff or second album is still long time run?

Yes we are always working on new stuff! We have four unreleased songs recorded that we are really proud of, those should come out soon. Two tracks were recorded in Vancouver at the Warehouse studio with our producer Felix Fung and two were recorded at B-Side studio in Portland with Greg Pothier. We have other new songs that we are working on and we are hoping to do some recording this summer. We're not sure if it will be an LP or EP or just more singles, but there will be definitely new music to hear this year.
 

Have you ever played also with some legend or veteran of soul as backing band or just like support and is there anybody from soul who is your big wish to play with?

The Ballantynes have not performed as a backing band, although half of us (Jarrod, Mick and Jen) formed part of the backing band for Stranger Cole when he came to Victoria to perform as a part of the annual Victoria Ska Fest, years ago. He is such a cool character! We have had the pleasure of opening for Lee Fields three times here in Vancouver. His voice is a force of nature.
 

If I have right informations Ballantynes were formed from bunch of DJs who were doing in your city northern soul allnighter East Van Soul Club. Are you still playing as a DJs and how it looks with Northern Soul nights in Vancouver and Victoria is there enough events and people who cares?

Jarrod and Corey are both working DJs here in Vancouver. You'll see the word "Motown" on posters sometimes, but the true "Northern Soul" DJ nights in Vancouver only happen every few months and are pretty unique, so there's a good turn-out of devotees. Corey is also DJing a night called Boss Takeover where he plays OG reggae & rocksteady and attendance is growing every month. Jarrod used to have a monthly Northern Soul night (East Van Soul Club) that was really specific because they would only play 45's and only from certain years in the 1960's and no other time. It was a great club night in east Vancouver that ran for many years and that's where some of us met each other. But these things don't last forever and since they stopped a few years ago, new fans have taken the reigns in different venues under different names, with slightly different criteria of what they play. Victoria also has their Garden City Soul Club that hosts cool events. So yes, there are people who care!
 

Is possible to speak about any Mod/scooter scene on the west coast of Canada, similarly like Mod scene in California which has roots in the 1980's or in the Canada this subculture is dead and only what we can see now are fragments and sporadic individuals?

I'm only a casual observer, but I think the scooter scene on the west coast of Canada fits in with the overall west coast of North America scooter scene. Scooter people from Vancouver travel down to Seattle, Portland and beyond to attend each club's rallies and lots of Americans come to Canada for the Vancouver and Victoria rallies. We used to have two drummers and the one who is no longer in the band (Trevor) is a mechanic at a scooter shop down the street called Vespa Metro. Our other drummer, Mick has a cool old PGO from when the company collaborated with Piaggio in the 1980's. So the scooter scene is alive and well, at least in my world. Although I wouldn't associate it with any particular style of music, at least not here... at a rally event you might see a band like us or a punk band or a ska band or you could just as easily hear a DJ playing soul, brit pop or 90's hip hop.
 

Although it's not related with music but I have to ask. What you imagine when you hear Czech republic or Prague? And it can be perhaps some band if you know!

I've been in Prague! I loved it, it's such an interesting place. The people are very forward-thinking and modern and yet the city where they live is set on a backdrop of architecture from many different eras of history. I travelled a bit through central Europe and your city stands out in that way. When I think of Prague I also remember interesting graffiti, great food and a gay bar I went to, that had a secret entrance and many good looking men inside.
 

And last question, will be any chance to see Ballantynes in Europe in near future?

It's a dream to play for you in Europe. We will be pushing for it next year! See you in the front row ok?